Článek
U mě to byl Pavel. Moje první velká láska. Dlouho jsem o něm nemluvila. Vlastně jsem se naučila tvářit, že už dávno neexistuje – alespoň v mém světě.
Ale pak přišel ten dopis. V obyčejné bílé obálce, ručně nadepsané, bez zpáteční adresy. V dnešní době skoro podezřelá věc. Ale když jsem spatřila rukopis, poznala jsem ho okamžitě.
Po dvaceti letech se mi připomněl člověk, který mě kdysi naučil, co to znamená milovat. A odešel dřív, než jsem se na to stačila opravdu připravit.
Vzpomínky, které nikdy úplně nezmizely
Pavla jsem potkala ve čtvrtém ročníku na gymnáziu. Byl tichý, trochu introvert, ale měl v sobě zvláštní klid. Jako by svět kolem něj běžel jiným tempem. Já – klasická extrovertka s hlasitým smíchem a nezkrotnou zvědavostí – jsem ho fascinovala. On mě zase dokázal uklidnit jedním pohledem.
Byla to taková ta láska, co vás polapí, i když nemáte žádný plán. Chodili jsme spolu do parku, půjčovali si knihy, schovávali se před deštěm pod jedním deštníkem a psali si vzkazy na papírky, které jsme si předávali během hodiny matematiky.
Plánovali jsme společnou budoucnost. Ale jak to tak bývá, život měl jiné plány.
Po maturitě jsme každý zamířili jinam. Já do Brna na práva, on do Ostravy na informatiku. Ještě pár měsíců jsme si psali, volali, ale pak to začalo slábnout. Někdy je vzdálenost jenom číslo, jindy je to přehrada, která přeroste i ta největší vyznání. Pavel se jednoho dne přestal ozývat. Bez vysvětlení. Bez rozloučení.
Probrečela jsem pár víkendů, napsala dopis, který nikdy neodeslala, a pak ho uložila do šuplíku. Vedle fotek, lístků do kina a náramku, který mi kdysi uvázal na ruku na pouti.
Dopis po dvaceti letech
A teď… tenhle dopis.
Držela jsem ho v ruce snad deset minut, než jsem ho vůbec otevřela. Ruce se mi třásly. Najednou jsem se cítila jako ta osmnáctiletá holka, co nevěděla, co si počít se všemi těmi city.
Uvnitř byla jedna stránka. Modrý inkoust, stejný rukopis jako tenkrát. Krátké, strohé věty. A přesto tak nabité významem, že jsem každou četla několikrát.
„Ahoj, Lucko.
Nevím, jestli si na mě ještě vzpomínáš. I když – ty si možná neuvědomuješ, že já na tebe nikdy nezapomněl.“
Hltala jsem řádek po řádku. Pavel psal o tom, že mě tehdy nedokázal nechat jít – ale zároveň měl pocit, že mi brání v tom, abych se rozletěla. Prý mě miloval, ale nevěřil, že je pro mě dost dobrý. Klasický mužský strach, zamotaný do ticha místo slov.
Ale pak přišlo to, co mě skutečně zasáhlo.
„Tento dopis ti možná nepíšu já. Možná to dělá někdo, kdo tě chtěl ještě jednou vidět usmívat se při vzpomínce. Jsem totiž nemocný. Hodně. A vím, že se můj čas krátí. Nečekám, že mi odpustíš. Jen jsem chtěl, abys věděla, že jsi byla moje jediná opravdová láska. A že jsem si tu chvíli s tebou uchoval až do konce.“
Seděla jsem v obýváku, prsty zaťaté do papíru, slzy kanuly po tvářích.
Pavel neumřel. Tedy – zatím ne. Ale byl někde, tam venku, možná jen pár kilometrů ode mě. Zvláštní, že i po tolika letech mě ty řádky dokázaly zasáhnout tak hluboko.
A co bylo dál?
Říká se, že minulost by měla zůstat minulostí. Ale jsou chvíle, kdy si prostě nemůžete pomoct.
Napsala jsem mu zpátky. Na adresu uvedenou v patičce dopisu – tentokrát tam přece jen byla, drobným písmem na konci. Napsala jsem, že mu nemám co odpouštět. A že bych si s ním chtěla dát kafe.
Ozval se. O tři dny později. Slabý hlas v telefonu, ale ten smích byl pořád stejný. A o týden později jsme seděli naproti sobě, starší o dvacet let, ale s očima, které si pořád pamatovaly.
Nepotřásli jsme minulostí. Nepřemýšleli jsme, co mohlo být. Mluvili jsme o tom, co ještě může být.
Pavel dnes chodí na chemoterapii. A já ho doprovázím. Ne jako někdo, kdo ho miluje tak, jako kdysi. Ale jako někdo, kdo ví, že některé lásky nezmizí – jen se na chvíli schovají.
A možná, až bude psát svůj úplně poslední dopis, nebudu už ta adresátka „po dvaceti letech“. Ale ta, co mu držela ruku až do konce.
