Článek
Jsem učitelka matematiky. Čísla, logika, důkazy – to je můj svět. Nebo spíš – byl. Než jsem podstoupila menší operaci kolene.
Všechno mělo být rutinní. Artroskopie. Lokální anestezie. Den na pozorování a domů.
Jenže u mě to nešlo hladce. Při narkóze jsem měla komplikaci, kvůli které jsem zůstala v umělém spánku o něco déle. Nic hrozného, jak mi později vysvětlili. Prý se to stává. Ale pro mě to byla jiná realita.
Zdál se mi sen. Ale ne jen tak ledajaký.
Byla jsem v cizím městě, které jsem nikdy předtím neviděla. Úzké uličky, kavárna s tmavě zelenou markýzou, stánek s květinami na rohu, žena s pestrobarevným šátkem sedící u kašny a čtoucí knihu. Všechno ostré, jasné, skoro jako kdyby to bylo skutečné.
A pak ten moment: kolem projede cyklista, spadne, zlomí si ruku – lidé se seběhnou, někdo volá sanitku, jiný mává na auto. Nad tím vším krouží holubi. A přesně v tu chvíli se ozve kostelní zvon.
V tom snu jsem se podívala na hodinky. Ukazovaly 16:32.
Probudila jsem se. Koleno bolelo, hlava třeštila, ale sen byl jasnější než skutečnost. Tak jasný, že jsem o něm druhý den vyprávěla sestře.
„To byla jen halucinace z narkózy,“ mávla rukou. „Mozek ti poskládal útržky z televize, fotek, nevědomých vzpomínek… To se stává.“
A já tomu věřila. Na pár dní.
Zhruba měsíc po operaci jsem jela do Plzně na konferenci. Měla jsem čas, a tak jsem se rozhodla projít se centrem. Slunce svítilo, koleno už nebolelo a nálada byla výjimečně dobrá.
Zabočila jsem do malé postranní uličky. A pak jsem ztuhla.
Kavárna se zelenou markýzou. Stánek s květinami. Žena u kašny. Šátek. Kniha.
Všechno. Do posledního detailu. Srdce mi poskočilo a ruka instinktivně sáhla na mobil. Ale než jsem stihla cokoli udělat, projel kolem mě cyklista.
A spadl.
Stejně jako ve snu.
Neumím popsat ten pocit. Jako kdyby se realita zlomila. Lidé se seběhli, sanitka byla volaná, žena u kašny vstala, někdo křičel, někdo se smál nervózním smíchem. Já jen stála. Ztuhlá.
A pak se ozval zvon. Kostelní zvon. Přesně jako tehdy.
Podívala jsem se na hodinky. 16:32.
Ten večer jsem nemohla spát. Nepřestávala jsem přemýšlet. O náhodě, o podvědomí, o věcech, kterým se většina z nás radši vyhýbá, protože jinak by se zbláznila.
Zkoušela jsem si to vysvětlit: možná jsem kdysi tohle místo viděla na fotce. Možná mi ho někdo popsal. Možná si mozek spojil detaily. Ale proč tak přesně? Proč i čas, zvuk, pohyb lidí, pád, šátek, kniha, květiny?
A proč se to stalo až po operaci?
Začaly se dít i další drobnosti. Sen o staré paní, kterou jsem pak zahlédla v tramvaji. Pocit, že někdo zaklepe na dveře – a o pár vteřin později skutečně někdo zaklepal. Hovor, který jsem v duchu odhadla slovo od slova. Nic dramatického. Jen maličkosti. Ale vždy přesné. Jako bych se naučila číst mezi řádky reality.
Začala jsem si zapisovat, co se mi zdá. A čas od času se některé věci zapsané v noci začnou objevovat i ve dne. Obrazy, tváře, události. Ne vždy přesně, ale dost blízko na to, aby to přestala být náhoda.
Neříkám, že vidím budoucnost. To by bylo směšné. Ale možná – jen možná – se mi po narkóze otevřela nějaká jiná vrstva vnímání. Něco, co jsme normálně zvyklí potlačovat. Něco, co bychom jinak nepřežili.
Dnes už se nesnažím najít přesné vysvětlení. Jen pozoruju.
A když se mi něco zdá… vždy si to zapíšu.
Protože co když ten další sen nebude jen o květinách a kašně?
Co když mi jednou zachrání život?
