Článek
Tichá, smířená. Poslední týdny strávila v hospicu, kde jsem za ní jezdila každý druhý den. Povídaly jsme si, držela mě za ruku, někdy mluvila zmateně, jindy překvapivě jasně. Ale nikdy se nezmínila o ničem neobvyklém.
Byla vdova už dvacet let. Děda umřel náhle – infarkt na chatě. Po jeho smrti se z babičky stala žena tichá, spořádaná, usazená ve vzpomínkách. Všechno v jejím bytě působilo, jako by čas přestal existovat někdy v roce 1998.
Když jsem přijela s krabicemi a nervózní chutí začít vyklízet, byla jsem přesvědčená, že mě nic nepřekvapí.
Mýlila jsem se.
Krabička ve skříni
Byla zastrčená úplně vzadu, mezi ložním prádlem. Malá, tmavě modrá, s prošoupaným semišem. Taková ta klasická šperkovnice na jeden prsten. Když jsem ji otevřela, srdce mi poskočilo.
Uvnitř byl zásnubní prsten. Jemný, se staromódním briliantem. Zlatý, s rytinou uvnitř:
„S. V. navždy – 1959“
A tehdy mi to došlo.
Babička a děda se brali v roce 1961. A děda se nejmenoval na S. Jmenoval se Emil.
Co to znamenalo?
Chvíli jsem jen seděla na zemi, s krabičkou v ruce. Vzduch v místnosti se zdál najednou těžší. Všechno, co jsem o babičce věděla – nebo si myslela, že vím – se začalo měnit.
Zavolala jsem mámě. Nepřiznala jsem rovnou, co jsem našla. Jen jsem se nenápadně zeptala, jestli babička někdy měla nějakou lásku před dědou.
„To víš, že jo,“ zasmála se máma. „Jako každá holka. Ale nikdy o tom moc nemluvila. Jen jednou mi řekla, že ji jednou někdo požádal o ruku… a že řekla ne. Prý byla hloupá. Ale nikdy jsem nevěděla, kdo to byl.“
„A nepamatuješ si, jak se jmenoval?“ zkusila jsem to.
Chvíle ticha. Pak máma řekla:
„Myslím, že se jmenoval Stanislav. Stanislav Veselý. Ale už si nejsem jistá. To je čtyřicet let.“
Začala jsem pátrat
Stanislav Veselý. Našla jsem ho po pár hodinách na internetu. Měl být inženýr, něco s mosty. Narodil se v roce 1935. Zemřel v roce 1960. Ve 25 letech. Nehoda na stavbě v Teplicích.
Když jsem to četla, rozbušilo se mi srdce.
Babička dostala zásnubní prsten – a než stihla říct ano, on zemřel. Možná tehdy, možná později. Ale jistě dost brzy na to, že se nikdy nevzali. A že o něm téměř nikomu neřekla.
A přesto ten prsten schovávala víc než 60 let. Nenápadně, důsledně. Nikoho s ním nikdy nenaštvala. Dědu milovala. Vychovala rodinu. Byla vzorná, silná, klidná.
Ale v sobě nosila něco, co neřekla nikomu.
Poslední dopis
Když jsem prsten zvedla z krabičky, zahlédla jsem pod ním složený papírek. Zažloutlý, křehký, přesto čitelný. Byl to dopis.
Moje milá Lído,
pokud tohle čteš, pak jsem měl buď velké štěstí – nebo smůlu.
Měl jsem v plánu ti ho dát v pátek.
Ale možná se k tomu nedostanu.
Vím, že říkáš, že se vdávat nechceš. Ale já tě znám.
Vím, že jednoho dne najdeš někoho, kdo si tě zaslouží.
A budeš šťastná.
Ale pokud bys někdy chtěla nosit ten prsten… jen tak… pro mě…
…pak budu klidný.
S láskou
S.
Seděla jsem na zemi, s prstenem v dlani a dopisem v klíně, a nemohla se pohnout.
Moje babička – žena, která pro mě vždy byla obrazem klidu a jistoty – v sobě celý život nosila jeden střípek smutku. Ne tragédie, ale něčeho hlubšího. Památky na muže, kterého milovala dřív, než se všechno změnilo.
A nikdy se o to nepodělila. Možná nechtěla. Možná nemohla.
Ale teď, když tu nebyla, mi to předala.
A já si ten prsten nechala.
Ne jako tajemství.
Ale jako důkaz, že láska může přežít i celé lidské životy – i když o ní nikdo nemluví nahlas.
