Článek
Vzduch voněl po květinách, šaty visely na ramínku, moje máma brečela, jak je u ní zvykem při každé významné události. Kamarádky se smály, nalévaly šampaňské, a já si připadala jako hlavní hrdinka romantického filmu. Měla jsem být. Vždyť to byl den, kdy jsem si měla vzít Jakuba – muže, kterého jsem milovala, kterému jsem věřila.
Jenže v ten den jsem ho viděla naposledy předchozí večer. Rozloučil se slovy: „Zítra to bude krásný. Ať tě ráno moc neunaví.“ Usmál se, políbil mě na čelo… A ráno? Nic. Telefon nebral. Žádné zprávy. Myslela jsem, že si nechal mobil doma, že je nervózní, že přijde pozdě. Netušila jsem, že už nepřijde vůbec.
V kapli bylo dusno. Hosté posedávali na lavicích, poletoval šepot. Nevěsta je tu, kde je ženich? A pak to přišlo. Dveře se otevřely – ne Jakub, ale jeho bratranec, Petr. V ruce papír přeložený na čtvrtiny.
„Je to od něj,“ řekl tiše a upřel na mě oči, které se vyhýbaly ostatním pohledům. „Nechtěl to udělat… ale udělal.“
Papír se mi třásl v ruce. Slyšela jsem vlastní dech, jak se zrychluje, srdce bušilo tak hlasitě, až se mi zdálo, že ho slyší celá kaple. Rozložila jsem vzkaz.
„Odpusť mi. Nezasloužím si tě. Miluju tě, ale neumím ti být oporou. Kdybys věděla, co jsem udělal… Nechci tě stáhnout ke dnu. Prosím, žij dál. Bude ti bezemě líp.“
Sedla jsem si na schod před oltář. Lidi ztichli. Někdo odešel, někdo mě hladil po zádech, jiní plakali. Já ne. Byla jsem prázdná. Nevěděla jsem, co se stalo, kde je, proč odešel. Byl nemocný? Měl dluhy? Nevěru? Proč mi to neřekl? Proč mi to neřekl včera večer, tváří v tvář? Věděla jsem, že už se nikdy nedozvím celou pravdu.
Dny po tom byly rozmazané. Vracely se mi obrazy, vzpomínky, výčitky. Psala jsem mu, volala, nic. Zmizel. Úplně. A pak mi došlo: on o tomhle útěku uvažoval dlouho. To se nestane přes noc. Měl mě rád? Možná. Ale hlavně se mě bál. Bál se mě zklamat.
Dnes je to šest let. Nepotkala jsem ho. Ale přestala jsem ho hledat. Po roce jsem spálila jeho dopis. Ne z nenávisti – z uzavření. Žiju dál. Vdala jsem se (tentokrát opravdu), mám dceru. A když mi někdy položí otázku, proč se lidé opouštějí, řeknu jí:
„Někdy to není o tom, že tě někdo nemiluje. Ale že se bojí, že tě zklame. A tak uteče. Jenže opravdová láska není o útěku, ale o tom, zůstat, i když se bojíš.“
A tak jsem i já zůstala. Sama se sebou. A našla jsem nový začátek.
