Článek
Po letech života ve městě jsme toužili po zahradě, tichu a volném výhledu na oblohu. Dům byl starší, ale zachovalý. Lidé v okolí milí, i když zprvu trochu zdrženliví. Jediná, kdo nás hned první den pozvala na kávu, byla paní Bártová – postarší vdova ze stavení naproti.
Seděly jsme u ní pod jabloní a ona si mě dlouho mlčky prohlížela, s hrnkem v ruce. Pak řekla:
„Vy víte, že jste jí podobná?“
„Komu?“ nechápala jsem.
„Té ženě, co tady bydlela před vámi. Anežka se jmenovala. Už je to dvacet let, co… odešla.“
Zamrazilo mě. Ne vědomě. Spíš jakýsi podprahový pocit, že to jméno znám, že mi něco říká. Ale rozhodně jsem o žádné Anežce nevěděla.
„Říkáte, že v tomhle domě žila přede mnou?“
„Ano,“ přikývla. „Byla mladá. Tichá. Nosila dlouhé šaty, chodila bosa i v létě. Ale lidi na ni moc nemluvili. Něco na ní bylo… jiné.“
Začala mi vyprávět. O tom, jak Anežka každý den v šest ráno zametala před domem, jak měla v zahradě červené máky, jak vždycky pozdravila, ale nikoho si k sobě nepustila. A pak jednoho říjnového večera prostě zmizela. Bez dopisu, bez stopy. Policie pátrala. Mluvilo se o tom, že prý nasedla do auta a odjela. Jiní tvrdili, že ji někdo viděl jít do lesa. Ale nikdo ji už nikdy nespatřil. Její tělo našli až o tři roky později, v zarostlém potoce pár kilometrů dál. Identifikovali ji podle prstýnku, který nosila.
Až jsem z toho příběhu zatajila dech.
„A proč myslíte, že jsem jí podobná?“
„Oči. A způsob, jakým chodíte. A taky… vy máte v sobě stejný klid. Možná i smutek.“
Doma jsem pak ten večer dlouho nemohla spát. Chodila jsem po domě, po dřevěné podlaze, dívala se na zdi, na staré trámy. Všude na mě padal zvláštní pocit déjà vu.
Když jsem šla druhý den zalévat zahradu, objevila jsem v rohu u starého plotu červené máky. Nikdo je tam nesázel. A přesto rostly – bujné, silné.
Začala jsem pátrat. V obecním archivu jsem opravdu našla záznam o Anežce M., narozené v roce 1971. A v kronice vesnice byla zmínka o „nešťastném příběhu z podzimu 2001“.
Fotku jsem ale neobjevila. Ani jednu.
Jen pár týdnů nato přišel za mnou pošťák, starší pán, co znal každého v okolí. Podíval se na mě zvláštním pohledem a zeptal se:
„Vy jste… dcera Anežky?“
„Ne. Proč myslíte?“
„Omlouvám se,“ řekl rozpačitě. „Jen… jste jí tak podobná.“
Začala jsem se v noci budit. V hlavě se mi promítaly sny o dívce v šatech, jak stojí u plotu s máky. Občas jsem ji slyšela, jak šeptá jméno, které neznám. A přesto… bylo mi zvláštně důvěrné.
Jednou jsem se zkusila podívat na půdu. A našla jsem tam starý šuplík pod trámem. V něm – starý deník. Písmo roztřesené, ale čitelné.
Patřil Anežce.
Nepopíšu, co jsem cítila, když jsem četla její slova. Jako by někdo popisoval mé vlastní pocity – stesk, odcizení, touhu po klidu. A pak jedna věta, která mě dostala do kolen:
„Někdy věřím, že jednou sem přijde někdo, kdo pochopí. Kdo bude mým druhým hlasem.“
Možná to byla náhoda. Možná jen sugesce. Anebo… možná se někdy vracíme. Ne doslova – ale ve stínech, v gestech, v očích.
Od té doby jsem ty máky nikdy nesešlapala. Každé jaro je tam nechám růst. A někdy, když sedím u plotu, mám pocit, že nejsem úplně sama.
