Článek
Každý den po škole. Malé, kulaté, ošoupané. Vytáhl je z kapsy jako poklady. „Tady, mami. Pro štěstí.“ Měla jsem jich plný parapet. I teď si pamatuju jejich barvy – jeden byl pruhovaný, druhý měl na sobě škrábanec ve tvaru srdce.
To byly časy, kdy jsem si myslela, že ho nikdy neztratím.
Mýlila jsem se.
Neodcizil se přes noc. Ale pomalu, jako voda, co podkopává břeh.
Začalo to ve čtrnácti. Zmlkl. Přestal vyprávět. Nechal si narůst vlasy přes oči a mluvil jen, když musel.
„Jak bylo ve škole?“ – „V pohodě.“
„Už ses najedl?“ – „Jo.“
„Co ten referát na děják?“ – „Nevím.“
Pořád říkal „nevím“.
Jako by nevěděl, co chce, kým je, a proč vůbec mluvit s někým, kdo ti říká, že máš doma být do osmi.
Pak přišly první problémy. Špatné známky, cigarety, vyhazov z praxe. Když se ztratila stovka z peněženky, věděla jsem, že ji nevzal cizí. Když se vrátil domů s rozbitým rtem, neptala jsem se. Už mě k sobě nepustil.
Měla jsem pocit, že mluvím do zdi. A že ta zeď má jeho obličej.
A pak přišel telefonát
Byla jsem zrovna v práci. Třída šestáků, hlučných jako výstavní kurník, a najednou mě volá ředitel. „Musíte jít k telefonu. Volá policie.“
Nevěděla jsem, co čekat.
Někdo by řekl, že jsem věděla. Ale ne – člověk si nikdy neumí úplně představit, že jeho dítě bude obžalované. Že bude stát před soudem. Že mu budou měřit trest v měsících, možná i letech.
Krádež. Vloupání. Podílel se.
Nebyl hlavní viník, ale byl tam. A to stačí.
Neplakala jsem.
Ne na policii. Ne u soudu.
Plakala jsem až doma, když jsem otevřela skříň, a viděla jeho starý batoh. Uvnitř byla hračka – malý gumový dinosaurus. Nosil ho všude do školky.
Ten okamžik mě zlomil.
Návštěvy
Poprvé jsem ho viděla za sklem. Unavený. Pobledlý. V očích měl obranný výraz, jako by čekal, že ho budu kárat.
„Ahoj,“ řekla jsem.
Chvíli mlčel. Pak řekl: „Fakt jsi přišla.“
„Jsem tvoje máma.“
Podíval se dolů. A poprvé po letech – opravdu dlouhých letech – jsem v jeho tváři zahlédla kluka, co mi kdysi nosil kamínky.
Znovu u stolu
Začali jsme si psát. Měl čas – a konečně chuť mluvit. Psali jsme si o knihách, které četl. O snech, které měl. O tom, co udělal špatně, a jak by to dnes udělal jinak.
Já mu psala o tom, jak mi chybí. Ale taky o tom, co jsem sama nezvládla. Přiznala jsem, že jsem ho občas odstrkovala – když jsem měla strach. Že jsem si nechtěla přiznat, že ho ztrácím. A že to byl i můj podíl viny.
Poprvé jsme se slyšeli. Opravdově. Bez přetvářky.
Když ho pustili
Nešlo to hned. Neobjal mě u brány jako v americkém filmu. Byl opatrný. Zlomený, ale ne zlý. Potřeboval čas. Já taky. Ale jednou jsme spolu šli na kafe, a on řekl:
„Víš, já jsem tam každej večer myslel na ty tvoje dopisy. Ne kvůli vině, ale protože jsem si najednou připadal jako někdo, na koho se nezapomnělo.“
A já mu řekla:
„Já jsem na tebe nikdy nezapomněla. Jen jsem nevěděla, jak tě hledat.“
Dnes?
Má práci. Není z něj vzorný hoch s nažehlenou košilí. Ale mluvíme. Voláme si. Občas si pošleme i vtip. A minulý týden mi přinesl kamínek. Malý, hladký, modrý.
„Našel jsem ho u řeky,“ řekl.
Usmála jsem se.
Ten parapet už sice dávno nemám.
Ale ten kámen mám pořád v kapse.
