Článek
Vždycky ho spíš bavily dinosaury, auta a cokoliv, co vydává hlasité zvuky nebo se dá rozmontovat. Kreslení šlo vždycky stranou. Když něco nakreslil, byly to většinou čmáranice nebo podivné tvary, které musel sám popsat, jinak bych je považovala za experimentální umění.
A pak jednoho dne, bylo mu šest, přišel s kresbou ženy.
Ne ledajakou. Měla dlouhé černé vlasy, úzký obličej, pronikavé oči. A zvláštní smutný úsměv.
„Kdo to je?“ zeptala jsem se.
Matyáš pokrčil rameny: „Paní z postele.“
Zarazila jsem se. „Z jaké postele?“
„No… z našeho pokoje. V noci tam někdy sedí. Ale neboj, je hodná.“
Zůstala jsem ztuhlá. Z toho, jak to řekl – klidně, bez známky strachu – mě mrazilo víc než z obsahu samotného.
„A co dělá?“
„Jen se dívá. A občas mi zpívá.“
Normálně bych to smetla ze stolu jako dětskou fantazii. Vážně – děti mají neuvěřitelnou představivost. Ale na té kresbě bylo něco znepokojivého.
Matyáš začal kreslit tu ženu znovu. A znovu.
Jednou měla klobouk, jindy držela v ruce knihu. Ale vždycky stejná tvář, stejné oči.
Jednou jsem kresbu vzala a ukázala ji své kamarádce Daně, která je výtvarnice.
„Tohle rozhodně není náhodná kresba,“ řekla. „Ty rysy, proporce… tohle je tvář, kterou zná. Vědomě nebo nevědomě.“
A pak dodala větu, která mě poslala do kolen:
„Nepřipomíná ti někoho?“
Začala jsem pátrat. Prohlížela jsem staré fotky, hledala v albech. Hlavně po mámě, která zemřela, když mi bylo patnáct. Matyáše nikdy nepoznala.
A pak jsem tu fotku našla.
Byla poškozená časem, trochu zažloutlá. Máma stála na balkoně, vítr jí cuchal dlouhé černé vlasy. Úsměv měla smutný – přesně ten úsměv. A oči… ty byly úplně stejné jako na Matyášových kresbách.
Zalapala jsem po dechu.
Zkoušela jsem to s ním nenápadně. Ukázala jsem mu tu fotku a zeptala se:
„Víš, kdo to je?“
Podíval se, zakroutil hlavou a pak váhavě řekl:
„To je ta paní. Jen má tady jiný oblečení.“
Zamrazilo mě. Matyáš nikdy neviděl žádnou fotku mojí mámy. Ani jsme o ní doma moc nemluvili – bylo to bolestivé téma, které jsem vytěsnila. A přesto si ji kreslil tak přesně?
Od té chvíle jsem se na to začala dívat jinak. Možná to nebyla „jen“ fantazie. Možná si děti zachovávají nějaký zvláštní kanál, který my už dávno ztratili.
Jednou v noci mě Matyáš probudil.
„Mami, ona dneska odešla,“ řekl tiše.
„Kdo?“
„Ta paní. Řekla, že už se nemusím bát spát sám. A že tě má moc ráda.“
Objala jsem ho. V očích se mi zaleskly slzy.
Od té doby už ji nikdy nenakreslil.
A večer usínal klidně.
Vím, že to může znít jako halucinace, nebo výplod dětské psychiky. Ale pro mě se tehdy všechno změnilo.
Ne, nezačala jsem věřit na duchy. Ale začala jsem víc věřit intuici. A otevřela jsem v sobě místo pro vzpomínky, které jsem předtím zavírala.
Díky synovi jsem znovu poznala mámu.
Ne přes fakta, ale přes něco jemnějšího. Možná přes lásku, která si najde cestu – i když už tady fyzicky není.
