Článek
Úklidem skříně, jaký děláte jednou za pár let. Sbalit věci, které už nenosím. Uvolnit místo. Kabát visel vzadu, zapomenutý, těžký a plný pachů minulosti. Nebyl můj – patřil mému muži.
Zemřel před dvěma lety. A i když jsem většinu jeho věcí už darovala, tenhle kabát jsem si nechala. Měl ho rád. Nosil ho na podzim a schovával v něm ruce, když jsme se procházeli parkem. Jednou v něm zapomněl klíče, jindy čokoládu. A pak jednou i prstýnek, který mi chtěl dát.
Vzpomínky. Zabalené do vlny a prachu.
Otevřela jsem kapsu, abych ji vyprázdnila, když jsem ucítila papír.
Byl to lístek. Divadelní.
Malé černé písmo, název hry, místo a datum: 14. října. Bez roku.
Ale to datum… bylo zítra.
Sedla jsem si na postel a dívala se na něj. Lístek byl neporušený, jako nový. Než jsem začala přemýšlet, jak se tam dostal, napadla mě úplně jiná otázka:
Co když prostě půjdu?
Nevěděla jsem proč. Jen jsem cítila, že musím.
Divadlo bylo malé. Nikdy jsem tam předtím nebyla, i když leželo jen dvě zastávky od mého bytu. Seděla jsem v šesté řadě, sedadlo 12 – přesně podle lístku. Hra se jmenovala „Odkud přicházíš, když nevíš, kam patříš“.
Něco mezi absurdním dramatem a básní v pohybu. Postavy mluvily o tichu, o minulosti, o tom, co jsme si neřekli. Bylo to zvláštně osobní. A ke konci, když jedna z postav pronesla:
„A přestože odešel, zůstává ve všem, co se nedořeklo“,
cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.
Vedle mě seděl muž. Starší, s kloboukem v klíně. Celou dobu mlčel, ani jednou se nepohnul.
Když se rozsvítila světla, otočil se ke mně a řekl tiše:
„Taky ho poznávám, ten kabát. Byl váš?“
Zamrazilo mě. „Ano. Můj muž ho nosil… než…“
Přikývl. „Sedával tady. Vždycky mluvil o tom, že vás jednou vezme s sebou. Prý až bude správná hra. A tenhle lístek… možná jste ho měla najít právě teď.“
Chtěla jsem se ho zeptat víc. Ale když jsem se po krátké pauze otočila, byl pryč.
Cestou domů jsem nemohla přestat přemýšlet. Ne o tom, jak se ten lístek do kapsy dostal. Ale proč právě teď.
Dva roky jsem byla zavřená ve svém tichu. Neposlouchala svět, nechodila ven. Odmítala náhody, které mě nutily cítit. Ale ten večer jsem pochopila, že některé věci si nás prostě najdou.
Možná ten lístek opravdu dal do kapsy on. Možná ne. Možná to byla náhoda, možná osud. Ale vím jedno:
Někdy stačí otevřít kapsu a říct „ano“. I když nevíte proč.
Od té doby chodím do divadla často. Pořád mám ten kabát. A i když už v něm nenacházím lístky, nosím v něm něco jiného – připomínku, že život mluví i skrze ticho. A že náhody nejsou vždycky náhody.
