Článek
Ne do očí, samozřejmě. Ale jednou jsem to zaslechla na chodbě. „Polož to na stůl u Excelky.“
A věděla jsem, že tím myslí mě.
Pracovala jsem ve firmě přes osm let.
Finanční oddělení, druhé patro, třetí stůl zprava.
Neměla jsem problém s tím, že mě nikdo moc neřeší. Vlastně mi to vyhovovalo. Dělala jsem si svoje, včas a bez chyb.
Nepila jsem kafe v kuchyňce. Nechodila na cigáro. Nepomlouvala.
A když někdo měl narozeniny, přispěla jsem na dort, ale většinou jsem si ho pak vzala do krabičky a jedla u monitoru.
Měla jsem svou rutinu.
Vstávala jsem v 6:30, autobus 7:12, příjezd 7:56, pracovní den začínal v osm.
Obědvala jsem většinou sama, často v kantýně, někdy jen jogurt u počítače.
Nikdy jsem se nedostala do žádného konfliktu.
Ale taky… nikdy nikomu nescházela.
Když jsem měla jednatřicáté narozeniny, dostala jsem kytku od HR – tu univerzální z benzinky – a dvě kolegyně mi daly čokoládu. Věděly, že mám ráda hořkou.
Bylo to milé.
A zároveň… smutné.
Cítila jsem, že jsem jako kancelářský nábytek. Funkční, neškodný. Nenápadná výplň prostoru.
Zlom přišel nečekaně.
Byla to obyčejná středa.
Venku lilo, šéf měl špatnou náladu a klimatizace hučela jako tryskové letadlo.
Seděla jsem jako vždycky za stolem, když se najednou všechno rozmazalo.
Zamotala se mi hlava, rozklepaly ruce. Nedokázala jsem zaostřit.
Pak se mi udělalo nevolno. A tma.
Probrala jsem se na podlaze, vedle mě seděla Anežka z marketingu a držela mě za ruku. Někdo volal záchranku, někdo jiný donesl vodu.
A já si v tu chvíli – v té trapnosti, zranitelnosti, v tom záblesku reality – uvědomila, jak jsem žila.
Jak jsem se stala jen funkcí. Hodnotou v tabulce. Živou šablonou.
V nemocnici mi řekli, že to byl panický záchvat. Vyčerpání, stres, únava.
Já přitom tvrdila, že žádný stres nemám. Jenže ono to bylo horší.
Já neměla nic.
Žádný stres, žádnou radost, žádný smysl.
Jen vyplněné buňky v Excelu. A život, který běžel kolem mě.
Dostala jsem neschopenku. Tři týdny doma.
A místo toho, abych si s sebou vzala notebook, nechala jsem ho v práci.
První tři dny jsem jen spala.
Pak jsem si pustila podcast o lidech, kteří změnili kariéru po třicítce.
A zjistila, že nejsem sama.
Začala jsem psát. Ne články – krátké postřehy. Co mě napadlo. Co jsem viděla z okna. Co cítím, když neslyším šum tiskárny.
A začalo mě to bavit.
Opravdu bavit.
Založila jsem si anonymní blog. Nazvala jsem ho „Kancelář v hlavě“. A začala psát, jaké to je být tou tichou kolegyní, co všechno vnímá, ale nic neříká.
První článek měl tři sdílení.
Druhý už padesát.
A třetí komentovala jedna kolegyně – bez toho, že by tušila, že jsem to já.
„Tohle je tak přesný. U nás sedí podobná paní. Vsadím se, že má úplně jiný svět v hlavě, než si myslíme.“
A mně se rozsvítilo.
Když jsem se vrátila do práce, byla jsem pořád ta stejná.
Ale ne uvnitř.
Začala jsem občas mluvit v kuchyňce. Vzala jsem Anežku na kafe. Přihlásila se jako dobrovolnice na firemní akci.
A jeden pátek jsem přinesla dort. Bez narozenin. Jen tak.
„Proč?“ ptala se kolegyně z účtárny.
Usmála jsem se:
„Protože už mě nebaví být jen Excelka.“
Někdy lidem nerozsvítí život láska ani tragédie.
Někdy je to prostě zkrat.
Malá závada v systému, která vás přiměje zastavit.
A zjistit, že nejste tabulka. Jste příběh.
