Článek
Byla to sestra mého dědečka a celá rodina ji považovala za podivínku. Nejezdila na návštěvy, nevolala, nepsala. Měla jen starý dům na kraji lesa, o kterém se u nás doma říkalo, že je „na spadnutí“.
Takže když jsem se dozvěděla, že ho odkázala právě mně, byla jsem upřímně překvapená. A potěšená. V té době jsem byla po rozvodu, s malým synem a hypotékou, kterou jsem táhla sama. Viděla jsem v tom šanci začít znovu. Možná dům prodám. Možná si ho opravím a přestěhuji se.
Dům vypadal přesně tak, jak jsem čekala – omšelá fasáda, zarostlá zahrada, pavouci za každým rohem. Ale měl něco zvláštního. Možná to bylo ticho, které ho obklopovalo, nebo ta vůně starého dřeva a vosku, která se vznášela ve vzduchu.
Začala jsem uklízet a pomalu ho dávat do pořádku. Byla to dřina, ale měla jsem radost z každého metru, který se mi podařilo obnovit. Pak jsem si všimla, že v předsíni pod kobercem něco je. Malý kovový kroužek. Odsunula jsem nábytek, zvedla koberec – a pod ním byla kovová dvířka do sklepa.
Bylo mi zvláštně. Nikdo o sklepu nemluvil, v plánech domu nebyl zaznačený. Ale zvědavost vyhrála. Vzala jsem baterku, otevřela dvířka a slezla po starých schodech dolů. Byl tam chlad, vlhko a ticho. A pak jsem si všimla beden.
V první byly knihy – staré, vázané v kůži, plné poznámek a podivných symbolů. Vypadaly jako deníky. Patřily tetě. Psala v nich o snech, které ji budily v noci, o hlasech, které slyšela ve zdech, o rituálech, které prováděla, aby se jich zbavila. Nejprve jsem si myslela, že šlo o nějakou formu duševní nemoci. Ale čím víc jsem četla, tím hůř mi bylo.
Další bedny obsahovaly různé předměty – šamanské masky, amulety, vyřezávané figurky, některé pokryté zaschlou krví. A pak… byla tam krabice s fotkami. Některé jsem poznávala – byly tam obrázky našich příbuzných, včetně mě samotné. Fotky z dětství, které jsem nikdy neviděla. A pak fotky jiných lidí – cizinců – jejichž oči byly na každé fotce vyškrábané.
Zavřela jsem krabice a utíkala zpět nahoru. Dýchalo se mi těžce, srdce mi bušilo. Ta noc byla nejdelší v mém životě. Snažila jsem se usnout, ale dům vydával divné zvuky. Praskání, šustění, jako by někdo chodil pod podlahou.
Ráno jsem zkontaktovala historika z místního muzea. Přijel, prohlédl si zápisky i předměty a řekl mi, že některé věci mají „rituální původ“. Že je lepší je nechat odborně zlikvidovat. A že s něčím podobným se už setkal – před lety, když se vyklízel jiný starý dům. Ten prý taky patřil ženě, která náhle přestala komunikovat s rodinou.
Nechala jsem sklep zapečetit. Nikdy jsem tam už nesestoupila. Dům jsem si nakonec nechala, ale sklep zůstal jako varování. Ne všechno, co zdědíme, je dar. Někdy je to i zodpovědnost. A někdy – výstraha.
Od té doby se snažím být vděčná. Ale někdy, když se ozve kročej ve tmě nebo kníkne dřevo pod mou postelí, si připomenu tetiny zápisky. A modlím se, aby zůstalo jen u těch zvuků.
