Článek
Ne jen jako zábavu, ale jako něco hlubšího – únik, možnost být někým jiným, cítit něco cizího, něco většího než běžné dny. Ale nikdy jsem si nemyslela, že se jednoho dne sama ocitnu před kamerou. A už vůbec ne, že mi jeden den na place změní celý život.
Bylo mi dvacet šest, když jsem se náhodou dostala k tomu, že sháněli komparz do historického filmu. Natáčelo se u nás ve městě, hledali „normální tváře“, žádné herecké výkony, jen prostě lidi do davu. Přihlásila jsem se. Z čisté zvědavosti. A taky možná trochu z vnitřní potřeby být někde, kde se děje něco výjimečného.
Dostala jsem jednoduchou roli – statistka na tržišti, v kostýmu ze 30. let. Šaty byly těžké, boty tlačily, ale cítila jsem se jako někdo jiný. Natáčení trvalo dva dny. Stála jsem v pozadí, předstírala nákup, dívala se na hlavní herce a nasávala atmosféru.
A pak přišla ta scéna. Režisér zavolal přestávku, herci se rozptýlili a já si sedla na lavičku u stánku s rekvizitami. Vedle mě si přisedla paní – nebyla v kostýmu, vypadala, jako by přišla odjinud. Dlouhé vlasy, brýle, jemné rysy. Něco na ní mě nutilo se na ni podívat znovu.
Když si všimla, že na ni zírám, usmála se.
„Promiňte, vy… nevím proč, ale… připadáte mi povědomá,“ vyklouzlo mi z pusy dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.
Podívala se na mě déle, než je běžné. A pak řekla tichým hlasem:
„Ty jsi Klára?“
Zamrzla jsem. Nechápala jsem. Ano, jmenuju se Klára, ale to přece může být náhoda. Jenže ten pohled, ten tón hlasu… něco se mi v břiše sevřelo.
„Ano?“ odpověděla jsem váhavě. A v tom se jí zatřásla brada, oči se jí zalily slzami.
„Já jsem tvoje… matka.“
V tu chvíli se mi všechno rozpadlo. Vyrůstala jsem totiž s tátou a nevlastní matkou. Vždy jsem věřila, že má máma zemřela při porodu. Tak mi to říkali. Tak to říkali všichni.
Zírala jsem na ni. Chtěla jsem utéct. Křičet. Nevěřit. Ale zároveň jsem věděla, že je to pravda. Ta podoba byla nepopiratelná. Moje oči, její pohyby rukou, způsob, jakým nakláněla hlavu. Jak to, že jsem to nikdy neviděla na žádné fotce?
Začaly jsme si povídat. Rozpačitě. Pomalu. Přiznala, že mě nechtěla opustit. Ale že po porodu měla psychické problémy. Deprese, útěky z reality, několikrát hospitalizace. Rodina mého otce prý rozhodla, že bude „lepší“, když mě vychová on sám. Prý že na to má lepší podmínky. A tak byla odříznuta.
„Celý život jsem tě hledala. A když jsem slyšela, že se točí film v tvém městě, přemluvila jsem známého z produkce, ať mě vezme s sebou. Nevěděla jsem, co čekám. A pak… jsi tam stála.“
Nedokázala jsem ji obejmout. Ani ji odmítnout. Jen jsem brečela.
Ten den jsem už dál nenatáčela. Zůstaly jsme sedět, povídaly si. Další dny jsme se znovu sešly. A pomalu se začaly učit, co znamená být matka a dcera po šestadvaceti letech ticha.
Dnes ji vídám často. Ne každý vztah má klasický začátek. Někdy ho musíte natočit ve vlastní hlavě znovu, se všemi scénami, které vám scházely. Ale i záběry, které začaly náhodou, můžou být ty nejdůležitější v celém životním filmu.
