Článek
Měsíce, kdy jsem jen dělala to, co se čekalo – vstát, dojít do práce, jíst, usmát se, když se to hodí. Navenek bylo všechno v pořádku. Uvnitř ticho. Ne to klidné, ale to studené. Prázdné.
Nevím, kdy přesně se to zlomilo. Nepamatuji si den, kdy jsem si řekla: „Už nechci.“ Ale vím, že ten pocit se plížil dlouho. A jednoho dne už jsem ho nemohla přehlušit ani seriály, ani cukrem, ani předstíráním, že zítra bude líp.
A pak jsem uklízela. Ne z nějaké zvláštní vůle, ale spíš z automatismu. Otevřela jsem starou zásuvku, kde byly věci z doby, kdy jsem ještě studovala. Sešity, pohledy, poznámky. A mezi tím jeden zápisník. Tvrdé desky, trochu odřené. Obyčejný.
Otevřela jsem ho. A tam – moje písmo. Ale cizí věty.
Každá stránka začínala datem. Ale ne byly to běžné deníkové zápisy. Byly to… sny. Ne sny jako „chci být šťastná“. Ale skutečné, noční. Divoké, podivné, často krásné.
„Letěla jsem nad městem, které nebylo moje. A dole lidé mávali. Znali mě. Ale já je neznala.“
„Byla jsem v knihovně, kde každá kniha měla moje jméno. A každá psala jiný příběh.“
„Mluvila jsem jazykem, který neexistuje. Ale všichni mi rozuměli.“
Četla jsem dál a dál. A pocit… byl zvláštní. Ty zápisy byly moje. Poznala jsem písmo, styl, dokonce některé detaily z období, kdy jsem si zapisovala sny pravidelně, protože mi to kdysi někdo doporučil jako „cvičení vědomí“. Jenže já si to vůbec nepamatovala.
Jak jsem mohla zapomenout na tolik snů? Tolik světů?
Ale hlavně: kde se ta žena, co to psala, ztratila? Byla jsem to já – a zároveň někdo jiný. Někdo, kdo měl v sobě fantazii, zvědavost, vnitřní svět. A ten někdo mi najednou chyběl.
Další dny jsem začala znovu psát. Ne jako terapii. Spíš jako volání. Každé ráno po probuzení jsem sáhla po novém zápisníku a zapsala cokoli, co zůstalo z noci. A něco se začalo dít.
Ne hned. Ale po čase.
Začala jsem se těšit. Ne na práci, ne na pondělí. Ale na noc. Na to, co mi moje hlava ukáže. Na to, že i v té šedi, kterou přes den nosím, ve mně žije něco barevného. Něco, co nechce zmizet.
A najednou jsem nebyla tak prázdná.
Zní to hloupě, možná. Ale ten starý zápisník mi připomněl, že ve mně někde pořád žije dívka, která létá nad městy, mluví neexistující řečí a věří, že každá kniha může být začátek.
Nezachránil mě. Ale probudil mě.
A někdy – je probuzení to nejvíc, co si můžeme přát.
