Staříci u moci: proč se senioři angažují v politice a zda by měli volit

V demokratických státech se stále častěji opakuje tentýž paradox: zatímco mladí lidé se o politiku zajímají méně, senioři – často i přes fyzické či mentální úbytky – zůstávají nejaktivnější skupinou voličů i politiků. Někdy se dokonce ujímají funkcí, které vyžadují vysokou míru energie, strategického myšlení a společenského rozhledu.
Tento jev otevírá citlivou, ale legitimní otázku: má člověk, který už nebude dlouhodobě pociťovat důsledky svých rozhodnutí, stejné právo rozhodovat o budoucnosti společnosti jako mladí?

Odchod do důchodu znamená nejen konec pracovního života, ale i ztrátu sociální role. Mnozí lidé po sedmdesátce či osmdesátce se proto obracejí k politice jako k prostředku, jak si zachovat pocit významu. Aktivita v politice – byť symbolická – umožňuje překonat pocit neviditelnosti a společenské marginalizace.

Senioři bývají konzervativnější, protože prožili éru dramatických změn – válku, totalitu, převraty. Politická angažovanost je pro ně často obranným mechanismem proti ztrátě jistot. V jejich očích je politika bojem za „normálnost“ – i když pro mladší generace může být tato „normálnost“ synonymem stagnace.

Stáří přináší úbytek sil i autonomie. Volit nebo kandidovat znamená znovu získat pocit vlivu. Politická činnost se tak stává terapeutickou strategií, jak se bránit pocitu bezmoci a zapomenutí.

V Česku dnes tvoří lidé nad 60 let téměř 30 % voličů, přičemž jejich volební účast přesahuje 70 %, zatímco u mladých je často pod 40 %.
Tento fakt zásadně ovlivňuje politickou rovnováhu:

Politologové tento trend označují za gerontokracii volebních preferencí – společnost, kterou fakticky řídí voliči minulosti.

Volební právo je základním pilířem demokracie. Jakýkoli návrh na jeho omezení proto vyvolává odpor.
Nicméně otázka, zda mají všichni občané stejnou míru zodpovědnosti za budoucnost, je filozoficky legitimní.

Filozof John Rawls upozorňuje, že spravedlivá společnost musí zohledňovat i budoucí generace. Pokud senioři rozhodují o politice, která zvyšuje dluhy, ekologické zatížení či oslabuje školství, přenášejí tím náklady na své vnuky.
Takové rozhodování může být legální, ale morálně problematické.

Někteří teoretici (např. Jason Brennan) uvažují o tzv. epistokracii – systému, kde by hlas každého voliče měl váhu úměrnou jeho znalostem. Jiní navrhují „vážení hlasu podle věku“, tedy větší vliv mladších voličů, kteří budou žít s důsledky déle.
Zní to radikálně, ale v jádru jde o hledání odpovědnosti v demokracii – ne o její omezování.

Myšlenka, že hlasy mladších by mohly mít vyšší váhu, není běžně přijatelná, ale může inspirovat k debatě o generacích jako politických subjektech.

Stejně jako existují genderové nebo regionální kvóty, mohly by existovat i věkové limity pro kandidaturu do nejvyšších funkcí (např. 75 let). To by zajistilo, že rozhodovací proces zůstane dynamický.

Namísto omezování starých lze motivovat mladé – snížit volební věk, zavést digitální hlasování, modernizovat občanskou výchovu.

Každá generace by měla být vedena k uvědomění, že její rozhodnutí ovlivňuje nejen současnost, ale i budoucnost. Věk by neměl být důvodem k vyloučení, ale k reflexi.

Senioři se v politice angažují z přirozených důvodů – hledají význam, jistotu a kontinuitu v čase, kdy svět kolem nich zrychluje.
Jejich hlas je legitimní, ale současně vytváří systémovou nerovnováhu: rozhodují o budoucnosti, kterou už nebudou žít.
Zákazy nejsou řešením. Řešením je obnovit generační rovnováhu, posílit občanskou odpovědnost a dát prostor mladým, aniž bychom brali důstojnost starým.

Demokracie musí umět naslouchat minulosti, ale rozhodovat pro budoucnost.