Článek
Měla jsem plán. Měla jsem vizi. A měla jsem i dobře připravený podnikatelský záměr.
Jediné, co jsem tehdy neměla, byl někdo, kdo by tomu věřil.
„Vaše myšlenka je jistě zajímavá,“ začal bankéř s milým úsměvem a očima přilepenýma k tabulce rizik.
„Ale jedná se o… ehm… projekt s vysokou mírou nejistoty. A pro nás je důležitá návratnost.“
Jinými slovy:
Dobrý den, máte odvahu, nápad, nasazení – ale bez záruk a nemovitosti neexistujete.
Odcházela jsem s pocitem, že mi někdo právě oznámil, že nejsem dost důležitá na to, aby mohla mít sny.
Ne, nevzdala jsem to.
Půjčku jsem nezískala. Ale získala jsem něco jiného – lekci.
Zjistila jsem, že velké nápady málokdy projdou přes filtry tabulek, výpočtů a kolonek „schváleno – zamítnuto“.
Takže jsem si půjčila jinde. Bezpečně, ale skromně.
A hlavně jsem začala na malém prostoru, ale s velkou vůlí.
První měsíce jsem pracovala z obýváku. Sama.
Dělala jsem marketing, obchod, účetnictví i rozvoz.
Klienti přibývali pomalu, ale přibývali. A stejně tak i moje zkušenosti.
Po roce jsem si mohla dovolit první externisty.
Po dvou letech jsme měli vlastní kancelář.
Po třech – první velké B2B klienty.
A pak přišel čtvrtý rok.
Zazvonil telefon. Neznámé číslo.
Hlas na druhé straně byl zdvořilý, příjemný, lehce nervózní.
„Dobrý den, ozývám se z banky XY, rád bych vám nabídl služby našeho prémiového bankovnictví…“
Už v půlce věty jsem věděla, odkud vítr vane.
Ano. Byla to ta samá banka, kde mi tehdy odmítli půjčit.
A ten samý bankéř. Jen s jiným titulem na vizitce a asi o trochu dražším sakem.
„Vaše firma má v posledním roce velmi zajímavé výsledky, paní… Ještě jednou bychom rádi projednali, zda nepotřebujete další rozvojové financování nebo poradenské služby.“
Usmála jsem se.
A ne, nebyla jsem zlomyslná. Nepověsila jsem mu to. Nezačala jsem se smát do sluchátka.
Jen jsem řekla:
„Děkuju. Ale teď už pracuju s někým, kdo mi věřil tehdy – když jsem byla jen ‚riziková myšlenka‘.“
Neříkám, že banky jsou zlé. Dělají svou práci.
Ale někdy to, co je v excelové tabulce nepravděpodobné, je v životě nezastavitelné.
A někdy „nejistý projekt“ změní trh, město nebo něčí osud.
Nejsem naštvaná.
Naopak – jsem vděčná.
Kdyby mi tehdy otevřeli dveře příliš snadno, možná bych se nenaučila tolik zodpovědnosti.
Možná bych se neptala tolik „co když to nevyjde?“
A možná bych nedokázala ocenit, jak silné je mít něco, co si člověk skutečně vybojoval.
Dnes, když se mi někdo svěří se svým plánem, nikdy neříkám „To je moc riskantní.“
Ptám se:
„Věříte tomu dost na to, abyste to zkusil/a i bez souhlasu ostatních?“
Protože právě tam někdy začíná opravdový úspěch.
