Článek
„Pozor, ať ti neujede vlak.“
„Hlavně ať nezůstaneš sama.“
„Žena má nejvyšší hodnotu do třicítky, pak už je to jen z kopce…“
To byly věty, které jsem slýchala od patnácti. V různých obměnách. Od tety na oslavě, od kolegů v kuchyňce, od kamarádky, která mě tahala na večírky plné „volných chlapů“. A ano – i od mámy. S láskou, ale naléhavě. Že ženská by neměla být sama, že sama stárnout je smutné, že děti si sama neudělám, že do „normálního“ života patří vztah. A že čím déle váhám, tím méně mám šancí.
Jenže já neváhala. Já jen hledala… jinak.
Vztahy jsem měla. Někdy krásné, někdy krátké, někdy bolestné. Ale nikdy jsem v sobě neměla ten reflex „hlavně někoho mít“. Nemohla jsem. Bylo mi jasné, že pokud se někým nechám svázat jen proto, abych nebyla sama, sama vlastně zůstanu i tak – jen v cizí blízkosti.
Když jsem po třicítce ještě neměla stálého partnera, začala jsem být podezřelá. Lidi se ptali, jestli nejsem „moc náročná“, „moc kariéristka“, „moc samostatná“. Slovo moc se kolem mě točilo čím dál víc. Nikdo neřekl nahlas, že už mě asi nikdo nebude chtít. Ale slyšela jsem to mezi řádky.
Měla jsem to podle nich zjednodušit. „Najdi si někoho hodného. Kompromis je základ vztahu. Nejsi už nejmladší.“ Všechny ty rady, které ve skutečnosti znamenaly: zmenši se.
Ale já se mezitím zvětšovala.
Založila jsem vlastní ateliér, naučila se žít sama a dobře. Měla jsem přátele, zahradu, svobodu. Někdy mě přepadl smutek, to ano. Lidské teplo občas chybělo. Ale chybělo skutečné, ne to předstírané. Ne chtěla jsem muže, který „zbyl“, chtěla jsem muže, kterého si vyberu. A než to – raději žádného.
Postupně jsem sledovala, jak se kolem mě plní manželství. Fotky ze svateb, oznámení o dětech, společné dovolené. A pak, pomalu, rozkoly. Mlčení. Nevraživost. Rozvody. Nespokojenost, která prosvítala i z nejlesklejších instagramových filtrů.
A pak přišel ten zlomový okamžik. Pár let zpátky. Na setkání ze střední za mnou přišla spolužačka, se kterou jsme si nikdy nebyly zvlášť blízké. Sedla si, podívala se na mě a řekla:
„Hele, já ti to nikdy neřekla, ale fakt ti závidím. Ty jsi to vzala chytře. Jsi svobodná. Děláš, co tě baví. A jsi šťastná. Já doma přemýšlím, kdy se mi naposledy někdo zeptal, co já vlastně chci.“
A nebyla jediná. Postupně to přicházelo od dalších – od žen, které žily podle „plánu“. A dnes byly ztracené. Že závidí mou sílu, mou svobodu, mou spokojenost. Že bych si to měla udržet. A že ony to někde po cestě ztratily.
Neberu jejich volby. Každý má právo jít svou cestou. Ale dnes už vím, že ta moje, tehdy považovaná za riskantní, byla vlastně jediná možná. Pro mě.
Možná potkám někoho, s kým to bude stát za to. Možná ne. Ale nikdy už se nebudu omlouvat za to, že jsem si vybrala sama sebe.
Nejsem „neúplná“, nejsem „sama“. Jsem celistvá. A možná právě proto si lidé dnes myslí, že jsem šťastnější než oni. Možná proto, že to není zdání.
