Článek
Byla jsem po dlouhém ranním jednání, vyřízená, hladová a s hlavou plnou čísel. Přesto jsem si řekla, že si sednu — klid, polévka, dvacet minut ticha.
Zvolila jsem malou restauraci v centru. Ne tu „moji“, ale jednu, která patřila do stejného holdingu. Taková naše partnerská pobočka, kde jsem byla oficiálně vedená jako tichý společník. Nikdo z personálu mě neznal osobně, a právě to jsem si přála. Žádná pozornost, žádné „paní majitelko“, prostě anonymní host.
Sedla jsem si ke stolku u okna, objednala menu — nic složitého. Číšník se mračil, nepoděkoval, měl zjevně horší den než já. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Každý máme někdy den blbec, říkala jsem si.
Jídlo přišlo vlažné. Polévka přesolená, maso tužší. Chtěla jsem to nechat být, ale pak jsem jen tiše poprosila o jiný příbor. Vidlička byla špinavá. Číšník se na mě podíval, jako bych ho požádala o transplantaci srdce.
Beze slova odkráčel a hodil přede mě příbor, který by spíš patřil do přípravky v kuchyni než na stůl. V tu chvíli jsem pochopila, že tohle nebude příjemná zkušenost. Ale pořád jsem si říkala – nebudu řešit, nechci dělat dusno.
Zaplatila jsem. Útrata za 176 korun. Nechala jsem drobné spropitné — něco málo přes 10 %. U běžného stolu bych dost možná přidala víc, ale tady jsem opravdu neměla důvod. A pak to přišlo.
Sotva jsem se zvedla, zaslechla jsem ho, jak u barového pultu pošeptá kolegyni:
„Podívej, madam v saku si myslí, že deset kaček je ‚férový dýško‘. Hm, luxusní životní standard.“
Otočila jsem se. Uvnitř se mi rozsvítily všechny kontrolky. Věděla jsem, že je čas přestat mlčet.
Přešla jsem k němu. Klidně. S úsměvem.
„Dobrý den,“ řekla jsem. „Jsem ráda, že jste tak upřímný. Jen malá poznámka — vaši poznámku o spropitném si příště prosím nechte na večer s kamarády. Až nebudete mluvit o hostech. Zejména ne o těch, kteří vás můžou příště nepřímo vynechat ze směny.“
Zmateně se zasmál. „Jakože… proč?“
Vytáhla jsem vizitku. Položila ji před něj.
„Jsem spolumajitelka tohoto podniku. A díky vaší dnešní ochotě se podívám nejen na příborové standardy, ale i na způsob komunikace s hosty. A taky na to, kdo tady vlastně reprezentuje naši značku.“
Mlčel. Kolegyně z baru se raději otočila zády. Byla rudá až po uši.
Já odešla. Ne jako mstivý zákazník. Ale jako někdo, kdo ví, že v gastru nejsou důležité jen recepty, ale hlavně respekt.
Ten číšník tam už dnes nepracuje. Ne proto, že bych chtěla vyhazovat lidi. Ale protože na zpětnou vazbu reagoval dalším sarkasmem a odmítl si připustit, že chyba nebyla v „levném dýšku“, ale v jeho přístupu. Spropitné je ocenění, ne povinnost. A v jeho případě by ani desetikoruna nebyla málo.
Dnes tu restauraci vedou noví lidé. Vědí, že každý host je důležitý. Že nikdy nevíte, kdo sedí u stolu. A že slušnost není služba — je to standard.
