Článek
Nemám nic proti generaci, která si všechno řeší přes telefon a emoce přes Instagram.
Ale někdy mám pocit, že „zablokovat“ je nová forma pasivně-agresivního ticha.
A že místo vysvětlení stačí zmáčknout tlačítko.
Naše vztahy nebyly vždy snadné
S dcerou jsme si nikdy úplně „nesedly“.
Ona progresivní, strukturovaná, citlivá na každý komentář.
Já spíš přímočará.
Řeknu, co si myslím. Ne vždy obalené do vaty.
Když jí bylo dvacet, začala mi vyčítat věci z dětství, které si ani nepamatuju.
Prý jsem byla „příliš kritická“.
„Nevalidovala“ jsem její emoce (ano, i to slovo použila).
A pak přišlo období „ticha“
Jednou mi oznámila, že si „potřebuje vymezit prostor“.
Druhý den jsem zjistila, že jsem zablokovaná na WhatsAppu.
Na Instagramu taky.
Facebook rovnou smazala.
Zůstala mi jen sms.
Na tu neodpověděla.
Roky jsme spolu mluvily jen občas
Na narozeniny poslala stručné „všechno nejlepší“.
Na Vánoce fotku stromku.
Žádné návštěvy. Žádné rozhovory.
A já?
Po čase jsem to přestala lámat přes koleno.
Řekla jsem si – jestli je tohle její způsob, jak chránit svůj klid, tak ať.
A pak najednou: „Mami, potřebuju pomoct“
Ozvala se po dlouhé době.
„Mami, mám toho hodně. Filip odjel na konferenci. Nepohlídala bys mi děti?“
Tón lehce naléhavý, ale přirozený.
Jako by se nic nestalo. Jako bychom se včera viděly.
Zajímavé, jak rychle se z ‚toxické matky‘ stane ‚nepostradatelná babička‘
Nevyčítala jsem.
Hlídala jsem.
Děti byly zlaté.
Jen ta ironie v pozadí se nedala úplně potlačit.
Ptala jsem se jí pak:
„Víš, že mě máš pořád zablokovanou na všech sítích?“
Zasmála se.
„Jé, fakt? Já to nějak neřeším.“
A o to právě jde
Ona to neřeší.
Já ano.
A celý život je to právě tenhle rozdíl mezi námi.
Když něco potřebuje – máma je tu.
Když se něco nehodí – máma zmizí ze sítě.
Bez dialogu. Bez vysvětlení.
Bez ohledu na to, že i já mám city, plány, život.
Dnes už vím, že láska nemá být jednostranný servis
Že pomoc není povinnost jen proto, že jsme příbuzní.
A že být „k dispozici“, když se to hodí druhému, není totéž jako mít vztah.
Pointa?
Lidé tě můžou odsunout na vedlejší kolej, ale když se hodíš, najednou jsi zpátky v první řadě.
A ty si pak musíš položit otázku:
Jsem tady proto, že mě potřebují – nebo proto, že si mě váží?
A příště?
Možná se znovu ozve.
Možná znovu požádá o pomoc.
Ale tentokrát si nejdřív vzpomenu, jaké to bylo, když jsem se ptala, proč mi měsíc neodpověděla – a ona řekla: ‚promiň, byla jsem zahlcená‘.
