Článek
Elišce bylo tehdy šest, chodila do školky a malovala pořád. Paní učitelky nám často říkaly, jakou má představivost – domy na stromech, zvířata s křídly, rodiny v bublinách. Normální dětská fantazie, říkali jsme si.
Ale pak začala kreslit ten jeden dům. Zase a znovu.
Bílá fasáda, štít s obloukem, tři schody ke vchodu, staré dřevěné okenice. Nad vchodem černý ornament – vypadalo to jako slunce, ale pokaždé ho kreslila tmavým fixem. Nikdy žádní lidé. Nikdy žádné pozadí. Jen ten dům. V různých variantách. V dešti, v noci, v létě.
Vždy ten samý.
Zaujalo mě to, ale ne znepokojilo. Až do chvíle, kdy jsme si povídaly před spaním a Eliška najednou řekla:
„Tady jsem už byla. Před tebou.“
Zvedla jsem hlavu od knížky.
„Co myslíš, lásko?“
Pokrčila rameny a sáhla po pastelkách. „V tom domě. Tam jsem žila. S babičkou. Ale jinou.“
„Jakou jinou?“
„Nevím. Už je pryč. Ale pamatuju si, že voněla jako čaj. A že tam byly schody, co vrzaly.“
Zatmělo se mi. Ne proto, že bych věřila na minulý život nebo něco podobného. Ale ten popis – byl tak konkrétní. Tak vážný.
A pak dodala:
„A že jsem tam čekala. A pak jsi přišla.“
Dny plynuly. Nechala jsem to být. Děti si přece vymýšlejí. Jenže Eliška dál kreslila ten samý dům. Začala ho i stavět z kostek, modelovat z plastelíny. Jednou nakreslila i plánek – včetně vnitřku. Kuchyň s pecí, kruhový koberec, schody do patra. Pořád ten černý ornament nad dveřmi.
Uložila jsem kresby do šuplíku. Čistě pro případ, že bych to někdy chtěla někomu ukázat.
A pak jsme jeli na výlet.
Náhodný, odpolední nápad. Já, Eliška a můj bratr s rodinou. Měli jsme chuť někam ven, mimo město, a vyrazili autem směrem k malé vesničce u hranic. Název jsem do té doby neslyšela: Sklená Hora. Jedna z těch míst, co vypadají, jako by tam čas zaspal.
Procházeli jsme se po polní cestě, když jsme ji uviděli.
Ten dům.
Zastavila jsem se uprostřed kroku.
Byl starší, opuštěný, ale byl to přesně ten dům z Eliščiných obrázků. Fasáda bílá, obloukový štít, dřevěné okenice – a nad vchodem ten černý ornament. Slunce. Nebo oko. Nebo znak?
Zvedla jsem ruku, úplně automaticky. Až pak jsem si uvědomila, že Eliška mě drží pevně za prsty.
„To je on,“ řekla tiše.
Dlouho jsme tam jen stáli.
Dům byl zjevně prázdný, zahrada zarostlá. Okna bez záclon, ale v pořádku. Všude kolem ticho, jen ptáci a vítr. Měla jsem husí kůži až na zádech.
„Chceš se podívat blíž?“ zeptala jsem se.
Eliška zavrtěla hlavou. „Ne. Jen jsem chtěla vědět, jestli je doopravdy.“
Později jsem se vyptávala. Zjistila jsem, že dům patřil staré paní, která zemřela před několika lety. Jmenovala se Anežka Poláková. Neměla děti. Prý se o ni v mládí starala její neteř – tehdy asi osmiletá. Ta pak ale zmizela z vesnice. Prý ji adoptovala jiná rodina. Nikdo neví kdo.
Nedošlo mi to hned.
Ale když jsem večer znovu procházela Eliščiny obrázky a slyšela v hlavě její slova – „před tebou“, „voněla jako čaj“, „čekala jsem“ –
přepadl mě mrazivý pocit.
Nevím, co to znamená. Možná nic. Možná hodně.
Ale od té návštěvy už Eliška ten dům nikdy nenakreslila.
A jednou mi mezi řečí řekla:
„Teď už je babička pryč. Počkala si, až přijdu zpátky.“
