Článek
Je to normální holčička - ráda kreslí, miluje jednorožce, bojí se pavouků a nesnáší brokolici. Nic neobvyklého. Až do té noci před třemi měsíci, kdy jsem ji poprvé slyšela mluvit ve spánku.
Nebyla to nesrozumitelná mumlání, jaké děti občas vydávají. Byly to jasné, srozumitelné věty. A to, co říkala, mi zmrazilo krev v žilách.
První noc
Bylo to kolem druhé hodiny ráno. Probudil mě zvuk z Sofiiného pokoje. Vstala jsem a potichu otevřela dveře. Ležela v posteli, oči zavřené, dýchala pravidelně. Spala. Ale mluvila.
„Musíme to udělat rychle,“ říkala klidným, téměř monotónním hlasem. „Než se vrátí z pole. Než nás uvidí.“
Přistoupila jsem blíž. „Sofie?“
Neprobouzela se. Pokračovala: „Marie říká, že vítr fouká od severu. To je dobře. Oheň se rozšíří rychle.“
Oheň? Marie? Kdo je Marie? Sofia nikoho takového neznala.
„Zlato, vzbuď se,“ zatřásla jsem jí jemně.
Otevřela oči, vypadala zmateně. „Mami? Co se děje?“
„Měla jsi špatný sen, miláčku. Mluvila jsi ve spánku.“
„Mluvila?“ Vypadala upřímně překvapeně. „O čem?“
„O ohni. A o nějaké Marii.“
Pokrčila rameny. „Neznám žádnou Marii. A nesnila jsem nic o ohni.“
Uložila jsem ji zpátky do postele a vrátila se do ložnice. Manžel David spal, tak jsem mu o tom nic neřekla. Myslela jsem, že to byla jenom náhoda. Děti někdy mluvívají ve spánku.
Ale druhý den v noci to bylo znovu.
Mluvení pokračuje
„Ukryli jsme je pod podlahou stodoly,“ říkala Sofia ve tmě svého pokoje. „Pět rodin. Sedmnáct lidí. Všichni ticho, ani ne dech.“
Tentokrát jsem ji nebudila. Nahrávala jsem to na telefon. Chtěla jsem mít důkaz, že si to nevymýšlím.
„Němci projdou vesnicí za hodinu. Pokud je najdou… pokud je najdou, všichni zemřeme. Celá vesnice.“
Němci? Vesnice? Sofia se teprve učila ve škole o druhé světové válce. Probírali básničky o míru a svobodě. Nic konkrétního o nacistech nebo útocích na vesnice.
„Jan říká, že má zbraň. Že bude bojovat, pokud to bude potřeba. Ale Marie ho prosí. Říká mu, že to nemá smysl. Že máme děti.“
Zaznělo to všechno tak… reálně. Jako by popisovala skutečnou událost. Něco, co viděla. Zažila.
Nahrávku jsem ráno pustila Davidovi. Zbledl.
„To je děsivé,“ řekl. „Kde by se to naučila?“
„Nevím. A ona si na to nepamatuje. Tvrdí, že nic takového nesní.“
„Možná to viděla v televizi? Nějaký film?“
„Nedíváme se na válečné filmy. Má sedm let, Davide.“
„Tak co navrhuješ? Že naše dcera je posedlá?“
Nebyl to vtip. Viděla jsem to na jeho tváři. Také ho to děsilo.
Hledání odpovědí
Začala jsem všechno nahrávat. Každou noc jsem nechala telefon u jejího pokoje na nahrávání. A každou noc mluvila. Vždycky o stejných věcech. O vesnici. O válce. O ukrývání lidí před Němci.
Mluvila o konkrétních jménech: Marie, Jan, Karel, Anna, malý Tomáš. Popisovala místa - mlýn u řeky, kostel se zelenou věží, farmu na konci cesty.
A pak jednou řekla něco, co změnilo všechno.
„Musíme být opatrní u Marešovy farmy. Tam je ten zrádce. Ten, co donáší Němcům informace. Nesmíme mu důvěřovat.“
Marešova farma. Můj příjmení je Marešová. Moje dívčí jméno.
Začalo mi být špatně. To nemohla být náhoda. Začala jsem hledat v rodinné historii. Volala jsem tátovi.
„Tati, řekni mi něco o naší rodině za války. O dědovi a bábě.“
„Proč se ptáš po tolika letech?“
„Jen mi to řekni. Prosím.“
Povzdechl si. „Tvůj děda měl farmu. V malé vesnici na Vysočině, jmenovala se Dolní Střelice. Za války tam ukrývali lidi. Židy, parašutisty, nevím přesně. Byla to nebezpečná doba. Nikdo o tom moc nemluvil.“
Dolní Střelice. Zkontrolovala jsem to online. Existovala. Malá vesnice, téměř zapomenutá, dnes tam žije sotva třicet lidí.
„A děda se jmenoval Jan, že?“
„Ano. A bába Marie. Proč?“
Zavěsila jsem. Ruce se mi třásly. Jan a Marie. Přesně ta jména, která Sofia používala. Můj děda a bába. Kteří oba zemřeli dávno předtím, než se Sofia narodila.
Cesta do minulosti
Rozhodla jsem se, že musíme do té vesnice. Potřebovala jsem vědět, jestli je to všechno pravda. Jestli věci, které Sofia říká, mají základ ve skutečnosti.
Jeli jsme tam celá rodina. Dolní Střelice byla přesně taková, jak jsem si představovala. Malá, stará, téměř opuštěná. Kostel se zelenou věží. Mlýn u řeky, teď už v troskách.
A na kraji vesnice stará, zchátralá farma. Marešova farma.
Našla jsem starou paní, která tam pořád žila. Paní Svobodová. Bylo jí 92 let. Pamatovala si válku. Pamatovala si všechno.
„Ano, Marešovi tady ukrývali lidi,“ řekla mi. „Jan a Marie. Stateční lidé. Zachránili desítky životů. Ale málem to přišlo vniveč.“
„Jak to?“
„Byla tady zrádce. Jeden z vesničanů donášel informace Němcům. Málem kvůli němu všichni zemřeli. Ale Jan ho přechytračil. Podstrčil mu falešné informace a Němci hledali lidi na špatném místě.“
„Ten zrádce… jak se jmenoval?“
„Karel Novotný. Měl farmu naproti Marešovým. Po válce ho odsoudili.“
Všechno, co Sofia říkala, byla pravda. Každá věta, každé jméno, každý detail. Ale jak to mohla vědět? Byla sedmiletá holčička, která nikdy neslyšela o Dolní Střelici, nikdy neviděla fotky svých prapraděda a prababičky.
Poslední nahrávka
Noc po návštěvě vesnice Sofia mluvila naposledy. A tentokrát to bylo jiné.
„Děkuji ti, že jsi přijela,“ řekla tichým hlasem. „Děkuji, že jsi vyslechla náš příběh. Tolik let nikdo nevěděl. Nikdo si nepamatoval, co jsme udělali.“
„Marie?“ zeptala jsem se do tmy, vědomá si, jak šílené to zní.
„Zachránili jsme sedmnáct životů. Sedmnáct duší, které by jinak zemřely. Chtěla jsem, aby někdo věděl. Aby naše vnučka věděla. Aby byla hrdá.“
„Jsem hrdá,“ zašeptala jsem se slzami v očích. „Jsem tak hrdá na vás.“
„Teď můžu odpočívat. Teď je příběh vyprávěný.“
Od té noci Sofia už nikdy nemluvila ve spánku. Když jsem se ji zeptala, jestli si pamatuje něco z těch nocí, zavrtěla hlavou. „Ne, mami. Proč?“
