Článek
Ani jako učitelka.
Šla jsem tam jen jako zaskakující animátorka na jeden den – náhrada za kolegyni, která onemocněla.
Vystudovala jsem výtvarnou výchovu a občas jsem pomáhala s výtvarnými dílnami, hlavně v mateřských centrech.
Tahle nabídka přišla nečekaně, ale řekla jsem si – proč ne?
Byla to malá školka na kraji města.
Starý dům se zahradou, podél plotu kvetly kopretiny a v oknech visely barevné papírové hvězdy.
Děti byly přirozeně zvídavé.
Smály se, ptaly, malovaly.
Cítila jsem se mezi nimi překvapivě klidně. Skoro domácky.
Pak se to stalo.
Seděla jsem na koberci a kreslila s holčičkou, když ke mně přišel chlapeček. Mohlo mu být pět, maximálně šest.
Měl světlé vlasy, hluboké oči a výraz, který mi byl zvláštním způsobem… povědomý.
Zastavil se přede mnou, podíval se mi přímo do očí a řekl:
„Tetičko, kde jsi byla? Čekal jsem na tebe dlouho.“
Zamrazilo mě.
Ne proto, že by mě to vyděsilo – ale protože mě ta slova zasáhla, jako kdyby měla větší váhu, než bych chtěla připustit.
„Tetičko?“ zopakovala jsem s úsměvem.
„Myslíš nějakou jinou paní? Já nejsem tvoje teta.“
Ale chlapec zavrtěl hlavou.
„Jsi. Máma mi o tobě vyprávěla. Říkala, že jsi šla pryč, když jsi byla smutná. Ale že se jednou vrátíš.“
To už jsem úplně ztichla.
Nevěděla jsem, co říct.
Najednou jsem se necítila jako návštěvnice. Cítila jsem se… jako někdo, kdo tu má být.
Po skončení programu jsem zašla za učitelkou.
„Ten chlapeček… blond vlasy, modré tričko. Jak se jmenuje?“
„Matyáš,“ odpověděla.
„Jeho maminka se jmenuje Klára. Sama ho vychovává. Proč?“
Klára.
To jméno mě udeřilo.
Měla jsem sestru.
Mladší o čtyři roky.
Jmenovala se Klára.
Ale zemřela, když jí bylo devatenáct.
Při autonehodě.
Tehdy… jsme se pohádaly.
Naposledy jsme spolu mluvily dva měsíce před její smrtí. Už jsem se jí nikdy neomluvila.
V noci jsem seděla nad starými fotkami.
Klapala jsem na klávesnici, hledala informace.
A pak jsem ji našla.
Klára Novotná.
Stejné jméno. Ale ne moje sestra.
Jiná žena. Mladší. Jiný život.
A přesto – když jsem viděla její fotografii, v jejích očích bylo něco…
Známého.
Neuměla jsem to vysvětlit.
Přišla jsem do školky znovu. Pod záminkou vrácení materiálů.
Matyáš mě zahlédl a rozběhl se.
Objal mě kolem pasu a zašeptal:
„Mami říkala, že tě nemám zdržovat. Ale jsi stejná jako na fotce.“
„Jaké fotce?“ zeptala jsem se tiše.
„U nás doma. Máme tvoji fotku s mámou, jak jste děti. U řeky.“
Zatajila jsem dech.
Následující dny byly mlhavé.
Zjistila jsem, že Klára, která vychovává Matyáše, je dcera mé sestry.
Narodila se poté, co Klára – moje sestra – odešla z domova.
Nikdo z rodiny o dítěti nevěděl.
Nevěděla jsem to ani já.
Zjistila jsem to od její sousedky, která si pamatovala „tu tichou dívku s bříškem“, která bydlela krátce na podnájmu.
Klára (dcera mé sestry) mě znala jen z vyprávění. A z jediné fotky, kterou její matka ukryla.
Dlouho nevěděla, co se mezi námi stalo – jen to, že jsem „odešla“.
A že se po smrti její matky ztratily všechny kontakty.
A teď… mě její syn poznal dřív než ona.
Dnes jsem pro něj opravdu „tetička“.
A vlastně jsem to byla vždy.
Jen jsem o tom nevěděla.
A někdy si říkám:
Co když ten osud opravdu dává druhou šanci?
A co když to dítě, které mě oslovilo uprostřed obyčejného dne… bylo klíčem ke smíření?
