Článek
… a já si tak opět připadám jako „boomer“, za nějž jsem těmito mladistvými považován, neboť nejenže neholduji současným trendům, ale navíc stále používám při konverzaci jazyk český, přičemž jak v psané, tak i ústní formě hovořím převážně spisovně.
„Dáš si čaj?“ obrátil jsem se tuhle na svého sedmiletého synovce při odpoledním hlídání.„What?“ optal se. „Jestli si dáš čaj.“ „Nope.“
Pokaždé mě coby autora knih, který nějakou dobu studoval češtinu na vysoké škole, polije horký pot. V synovcových letech jsem byl totiž závislý na četbě knih - od pánů Foglara, Wericha, Šimka s Grossmannem, Svěráka a dalších, kteří mě jazykově formovali. V dnešní době, kdy četba knih upadá a nahradilo ji zírání do tabletů, přebírají tuto roli hojně sledovaní čeští samozvaní YouTube influenceři, jejichž slovní zásoba je mdlá a plná zmíněných anglicismů (a českého „kámo“). Žel, nejen svým smýšlením či v mnoha případech naprosto prázdnou tvorbou, ale právě i jazykovými schopnostmi a vyjadřováním ovlivňují své mladé sledující. Synovec je toho jasným důkazem a ze zkušeností lidí, které mám okolo sebe, vím, že nejde o ojedinělý případ.
Oprostím-li se však od sociálních sítí a vrátím se zpět do „reality“, dovolím si vzpomenout na jednu konkrétní událost, která se mi natolik vryla do paměti, že jsem ji musel zmínit ve své nejnovější knize Psí život. Dovolte mi tedy citaci (ve fonetickém přepisu), která je však pouze kapkou v bezedném tematickém moři:
Pohledem se vrátil zpátky ke klukovi. Ten právě přiložil telefon k uchu. „Jes? … Hej, vazap, kámo! … Jasan, jsem onlajn… Jo, zrovna jedu do Šumperka… Hej, nevím, asi kolem půl čtvrtý… Však doval do tý Pikoly. Dáme nějakej branč a pofelíme a počilujem… Jasný… Lec dů dys, brou, tak to čekni a dej vědět. Dyby něco, dohodim ti svýho bárbra, ten mi dycky udělá nějakej bejsik hérkat za dobrý many. Je to v topu a já se pak cejtim freš… Klid, prosím tě, já přece nic nehejtím… Co? … Ten zápas ememej? Jo, viděl, to byl těžkej krynč! Už ta snaha vo hajp byla dost fany. Prostě jen další fejl, co udělali, a to přitom žebraj vo nový folouvery. Nic, musím to kvitnout, už jsem v Perku.“ A típl telefon.
Jistě si kluk jedoucí čilovat do Perku najde spoustu obhájců ztotožňujících se s argumenty mé známé, tedy že se společnost v dnešní (zrychlující se) době neustále vyvíjí a s tím je spojen i vývoj samotného jazyka. Či že jsou důležitější věci než slovní zásoba. Nebo že je již od pradávna součástí naší mateřštiny spousta slov převzatých právě z angličtiny (např. v perexu zmíněný slang) nebo němčiny. A že si tedy nálepku posměchu hodného konzervativního a zpátečnického boomera právem zasloužím. Jde však v tomto případě o ten správný vývojový směr? Je nutné nahrazovat již existující významy českých slov těmi anglickými jen proto, že: „čeština je nudný a pomalu umírající jazyk a takto zní mnohem víc trendy“, jak jsem nedávno zaslechl?
„Mluví tak mladí, k této generaci to patří, tak je nechej na pokoji. To oni budou v budoucnu formovat celou tuhle společnost,“ dodala závěrem známá. Na to však nemám argument, jelikož bych stejně jako ve svém prvním článku musel použít citaci ze hry Járy Cimrmana, tentokráte z Posla z Liptákova: „Víte, co já se vám na tu vaši rádoby trendy češtinu a směr, kudy se celá současná společnost ubírá…?“ „Jardo, jen žádné archaismy!“
