Článek
Můj dřívější způsob života nebyl žádná sláva. Dal by se popsat jedním slovem: Totální autodestrukce. A kdo žije způsobem, kdy si neváží toho, co mu bylo do vínku naděleno: svého zdraví, rodiny, přátel, rozumu…, ten na to dříve, či později doplatí. Naštěstí jsem si nakonec včas uvědomil, jak obrovské štěstí mám, že jsem na světě a můžu byť jen dýchat. Ba co víc, že jsem se narodil na široko daleko jediné planetě v hlubokém vesmíru, na které byl dosud zaznamenán život. Že jsem se narodil v pokrokové době do civilizované společnosti - v civilizované a bezpečné zemi. (A čert vem nyní veškeré zdejší nedostatky.)
Vždyť kým jsem mohl být? Mohl jsem se narodit před pětadvaceti tisíci lety v rodině lovce mamutů. Nebo jsem mohl být přítomen ukřižování Krista. Taky jsem se mohl narodit ve středověku, kadit z okna a umřít v osmnácti na kurděje nebo mor. Mohl jsem se narodit před sto lety a být zastřelen v první světové válce. Mohl jsem se narodit jako patnácté dítě rodičů v chudém africkém kmeni, mohl jsem se narodit jako čínský, či korejský otrok, mohl jsem se narodit jako pavouk, hlemýžď, žížala. Mohl jsem se narodit jako kdokoliv nebo cokoliv napříč celými tisíciletími. Nebo jsem se nemusel narodit vůbec.
Místo toho jsem tím, kým jsem, dělám, co jsem dělat chtěl a chci, cítím se být relativně zdravý, rozumně uvažující, spokojený a bohatý (především duševně). Považuji to za zázrak. Jak malá je totiž pravděpodobnost, že já se opravdu narodím jako já a vy se narodíte jako vy? Jedna ku číslu blížícímu se nekonečnu? A když už se tak stalo a děje, je opravdu nutné tento zázrak rozcupovat na malé kousky jakýmkoliv nezodpovědným chováním jak vůči jiným, tak především sobě samému? (Alkoholem, drogami, nefunkčními vztahy, ale i „prkotinami“ jako výměnou názorů v osobních/internetových diskusích s hloupými lidmi, kterých jsou právě zdejší diskuse či pořady jako Výměna manželek plné, čtením stovek negativních zpráv o věcech, které stejně ve většině případů nemáme šanci nijak ovlivnit, nebo např. honbou za penězi na úkor jakéhokoliv volného času, aby tak 80 % života tvořila pouze práce a člověk z něj v podstatě nic neměl…?)
„Žiješ jen jednou, tak…“ … a někteří by jistě doplnili: „… ať jde tělo do hrobu co nejvíc zhuntované.“ Já za sebe říkám: „… si svého života važ.“ Mnozí považujeme to, co se v něm děje (i život samotný), za jakousi samozřejmost - stejně jako to, že v naší malé zemi není žádná válka, hladomor, totalita či vysoká nezaměstnanost. Kolik lidí na této planetě by s námi měnilo, vědouce, jak si v České republice žijeme? I tak je častokrát těžké zůstat v této toxické době plné toxických lidí a vlivů pozitivní. Jako by hlava byla navzdory výše zmíněnému automaticky nastavená na to, vnímat především to negativní, neboť jsme právě negativismem, ať už se jedná o politiku, aktivismus, válku, kriminalitu, …, médii každodenně bombardováni.
A tak jsem pro své dobro a zdraví zablokoval většinu webového zpravodajství. Televizi nemám, noviny nečtu, vyhýbám se zmíněným internetovým diskusím plným flastenců, dezolátů, proruských trollů či videím zbytečných rádoby influencerů na sociálních sítích ve snaze uzavřít se do své vlastní bubliny, v níž se nic zlého neděje. Zřekl jsem se alkoholu, snažím se cvičit i zdravě jíst, a když mám čas, vyrážím do přírody, která mě nabíjí energií a funguje jako dokonalý antivirus.
Co je tedy vlastně smyslem tohoto článku? Obyčejné poselství: Važme si toho, co máme, neboť toho máme mnohem více, než si dokážeme představit a připustit. Věnujme se právě tomu a neztrácejme čas a energii zabýváním se malichernostmi a lidmi, kteří za to nestojí a kteří se svým chabým rozumem k tomuto stavu nikdy nedospějí, neboť pro ně je smyslem života především škodit – sobě, svému tělu, své hlavě a svému okolí; navzdory tomu, že i oni by měli být šťastni za to, že jsou… Dodatečně tak přeji šťastný nový rok a hlavně pevné zdraví.
