Článek
Většinou se ozve smích nebo poznámka ve stylu: „Tak to máš dobrej servis, co?“ nebo „To se máš, maminka ti pere a vaří.“ Jenže za tím není jen pohodlí. Není to o tom, že bych byl líný nebo neschopný. Je to spíš o strachu. Strachu, který neumím vysvětlit, a přitom ho cítím pokaždé, když si představím vlastní klíče od bytu.
Mám kamarády, kteří už dávno bydlí sami. Sdílené byty, garsonky, dokonce i první hypotéky. Občas se mě ptají, kdy se konečně „osamostatním“. Já se usměju a vtipkuju: „Až našetřím.“ Pravda je, že peníze jsou jen část příběhu. Ta druhá, mnohem větší, je schovaná uvnitř. Nevím, jestli zvládnu být sám.
U rodičů je všechno jasné. Vím, kdy se večeří, vím, že když přijdu domů, někdo tam bude. Když mám špatný den, můžu se zavřít do pokoje, kde jsem prožil půlku života, a svět mě nechá být. A přiznám se: někdy si říkám, že ten pokoj je moje pevnost. Jenže zároveň cítím, že pevnost se pomalu mění v klec.
Odejít znamená převzít odpovědnost. Platit nájem, vařit, prát, řešit složenky, dělat rozhodnutí. Ale co když to nezvládnu? Co když zjistím, že na to nemám? Co když selžu? Je jednodušší zůstat a schovat se za frázi „dneska mladí stejně nemají na bydlení“.
Jenže čas běží. A s každým rokem víc cítím, že se mi smějí nejen kamarádi, ale i já sám sobě. Protože vím, že nejde o finance, ale o odvahu. Vyrůst znamená riskovat, že spadnu. A já se bojím toho pádu víc než čehokoli jiného.
Někdy si představuju svůj první byt. Prázdný, tichý, možná trochu studený. Stojím uprostřed obýváku a říkám si: „Tak, a teď jsi tu sám.“ A v tu chvíli nevím, jestli by mě zalila svoboda, nebo panika. Možná obojí.
Rodiče mě nenutí. Říkají, ať zůstanu, dokud budu chtít. Ale i já v jejich očích vidím, že čekají, kdy udělám krok ven. A já zatím přešlapuju na prahu.
Nechci, aby to vyznělo jako stížnost. Spíš jako přiznání. Možná nejsem jediný, kdo má strach vyrůst. Možná se jen o tom tolik nemluví. Smějeme se těm, co zůstávají doma, ale málokdo přizná, že svoboda může být děsivá.
A tak tu sedím, ve svém dětském pokoji s plakáty na stěně, které už dávno neodpovídají mému věku. Vím, že jednou přijde den, kdy sbalím tašku a odejdu. Jen si zatím netroufám. A možná právě to je ta největší dospělá lekce – že strach nezmizí, ale musíš s ním vyjít dveřmi.
