Článek
Nechtěla jsem zůstat v malém městě, kde se všichni znají a kde je „největší kariéra“ místo účetní na radnici. Toužila jsem po Praze, po velké firmě, po kanceláři v prosklené budově. Říkala jsem si, že až tohle dokážu, budu konečně spokojená.
Začalo to nenápadně. Stáž, první pracovní smlouva, nekonečné excelové tabulky a kafe z automatu. Bavilo mě, že se učím nové věci. Každý úspěch, každá pochvala šéfa byla jako injekce sebevědomí. Stoupala jsem po žebříku nahoru, krok za krokem. Když jsem si ve 27 letech pořídila vlastní byt na hypotéku, připadala jsem si jako vítěz.
Jenže někdy mezi dvacítkou a třicítkou se z mého snu stal stroj. Můj denní rozvrh vypadá stejně: budík v 6:30, rychlá sprcha, káva do ruky, cesta do kanceláře, osm hodin u počítače, porady, úkoly, e-maily. Vracím se večer domů unavená, bez energie. Na koníčky, které jsem kdysi milovala, nemám chuť. Na přátele taky moc ne. Často jen pustím Netflix a čekám, až půjdu spát.
Nejhorší je pocit, že to všechno dělám jen proto, abych zaplatila účty. Už necítím nadšení, jen povinnost. Moje tělo mi to dává najevo – bolí mě žaludek, srdce mi buší, když se mi v kalendáři objeví další meeting. Někdy si před prací přeju, aby se něco stalo – abych třeba nestihla vlak, abych onemocněla, abych měla aspoň výmluvu, proč tam nemusím.
Moji kamarádi mě obdivují. Říkají: „Ty ses fakt vypracovala, máš byt, jistotu, dobrou práci.“ Usmívám se, ale uvnitř mám pocit, že jsem uvězněná. Že jsem si postavila klec ze skla – vypadá krásně, ale dusím se v ní.
Nedávno jsem měla rozhovor se šéfem. Říkal mi, že mě vidí na vedoucí pozici. Měla bych být nadšená, vždyť jsem o to celé roky usilovala. Ale jediné, co jsem cítila, byl strach. Představa ještě větší odpovědnosti, ještě delších hodin, ještě méně prostoru pro život. Odešla jsem z té kanceláře a v autě jsem brečela.
Začala jsem přemýšlet, kdy se to zlomilo. Jestli jsem si někdy opravdu užívala, co dělám, nebo jsem jen běžela za představou úspěchu, kterou mi někdo vnutil. Když jsem byla malá, chtěla jsem psát. Bavilo mě tvořit příběhy, vymýšlet světy. Ale to mi přišlo nepraktické, nejisté. A tak jsem šla raději cestou „rozumné“ kariéry.
Dnes chodím do práce se sevřeným žaludkem. A poprvé v životě přemýšlím, že možná největší odvaha není vydržet, ale zastavit se. Přiznat si, že sen, za kterým jsem běžela deset let, už není můj. A že je v pořádku změnit směr.
Nevím, co bude dál. Zatím nejsem připravená zahodit všechno, co jsem budovala. Ale vím, že pokud chci znovu dýchat, musím začít hledat jinou cestu. Protože jestli je tohle „úspěch“, pak ho už vlastně nechci.
