Článek
Tichý mužský hlas, zpoza zavřených dveří ložnice. Mluvil klidně, skoro monotónně, jako by vyprávěl příběh. Nerozeznala jsem slova, jen ten hluboký tón, který pronikal dřevem dveří.
Žila jsem sama. Už rok, od rozchodu s Martinem. Byt na čtvrtém patře, bezpečnostní dveře, okna zamčená.
Srdce mi tlouklo tak hlasitě, že jsem měla strach, že ten hlas uslyší, že jsem vzhůru. Pomalu jsem sáhla po telefonu na nočním stolku. Třesoucími se prsty jsem vytočila 158, prst nad tlačítkem volání.
A pak ten hlas řekl jasně, naprosto zřetelně: „Lucko, vím, že mě slyšíš.“
Zmrazila jsem. Nikdo mě nenazýval Lucko. Nikdo kromě… Ne. To není možné.
„Neboj se,“ pokračoval hlas. „Potřebuju, aby ses za mnou dostala. Je to důležité.“
Táta. To byl tatínkův hlas.
Tatínek zemřel před třemi měsíci. Infarkt, nečekaně, okamžitě. Jednoho dne telefonoval, jestli bych přišla na nedělní oběd. Druhý den byl mrtvý.
Rukama sevřela telefon tak pevně, až mě bolely prsty. Tohle se neděje. Halucinuji. Nebo jsem pořád ve snu. Nebo se zblázním.
„V mé kanceláři,“ řekl hlas, „v dolní zásuvce psacího stolu. Vzadu vlevo. Je tam obálka s tvým jménem. Musíš ji najít.“
Pak ticho.
Čekala jsem. Pět minut. Deset. Žádný další zvuk. Nakonec jsem našla odvahu vstát, vzít do ruky těžkou lampu z nočního stolku jako improvizovanou zbraň a pomalu otevřít dveře.
Obývák byl prázdný. Televize vypnutá. Okna zavřená. Balkónové dveře zamčené. Nikde nikdo.
Rozsvítila jsem všechna světla, prošla jsem celý byt. Nic. Byla jsem úplně sama. Kontrolovala jsem každou skříň, každý kout. Zámky na dveřích nedotčené.
Sedla jsem na gauč, celá se třesla. Snila jsem si to? Ale bylo to tak jasné, tak reálné. A proč by mi podvědomí vymyslelo něco tak konkrétního – zásuvka psacího stolu, obálka?
Nespala jsem už do rána. Jen seděla s rozsvícenými světly a přemýšlela, jestli ztrácím rozum. Truchlení dělá s lidmi divné věci. Možná jsem jen chtěla slyšet tatínkův hlas ještě jednou. Možná mi mozek vyrobil přesně to, co jsem potřebovala.
Ale ta specifická instrukce mě nenechala být.
V sobotu jsem jela k mámě. Tatínkova kancelář byla pořád nedotčená – maminka to ještě neměla sílu začít uklízet. Knihy na policích, dokumenty na stole, jeho brýle položené na otevřené knize, jako by se měl každou chvíli vrátit.
„Můžu být chvíli sama?“ zeptala jsem se mámy.
Když odešla, přistoupila jsem k psacímu stolu. Těžký dřevěný nábytek, který měl tatínek od svého otce. Dolní zásuvka vlevo. Váhala jsem.
Co když tam nic není? Co když to potvrdí, že jsem si to všechno vymyslela?
Otevřela jsem zásuvku. Staré účty, poznámky, pero bez inkoustu. Sáhla jsem dozadu, cítila dřevo pod prsty. A pak jsem narazila na něco jiného. Papír.
Vytáhla jsem obálku. Slabá, žlutá věkem. A na ní, tatínkovým písmem: Lucce – otevři, až budu pryč.
Ruce se mi třásly tak moc, že jsem málem obálku upustila. Opatrně jsem ji otevřela.
Uvnitř byl dopis, psaný rukou. Poznala jsem datum – dva týdny před tím, než zemřel.
Lucko,
Pokud tohle čteš, znamená to, že jsem už tady nejsem. A znamená to také, že ses ke mně dostala – tak, jak jsem doufal.
Nevím, jak to funguje. Jestli to byl sen, nebo intuice, nebo něco víc. Ale třikrát v životě se mi stalo, že jsem věděl něco, co jsem vědět nemohl. Poprvé, když jsem v noci věděl, že tvoje babička právě zemřela, i když byla stovky kilometrů daleko. Podruhé, když jsem se probudil a věděl, že musím zavolat tvému bratrovci – měl autonehodu a ležel v příkopě. A potřetí před týdnem – probudil jsem se a věděl jsem, že mě brzy nebude. A že musím napsat tenhle dopis.
Nechci, aby se máma hned dozvěděla to, co v něm je. Je to pro tebe, pouze pro tebe.
Lucko, ty jsi nejvíc jako já ze všech mých dětí. Vidím to v tom, jak přemýšlíš, jak řešíš problémy, jak se díváš na svět. A právě proto vím, že tohle zvládneš.
V bance Fio mám účet, o kterém maminka neví. Číslo je přiložené. Pin je tvoje datum narození. Na tom účtu je půl milionu korun. Jsou to peníze, které jsem šetřil posledních dvacet let – z brigád, z prémií, z věcí, které maminka nemusela vědět. Ne proto, že bych ji podváděl. Ale proto, že jsem chtěl mít něco pro vás děti, co bude jen vaše.
Polovina je pro tebe. Polovina pro tvého bratra. Ale ty mu to řekni, až bude připravený – víš, jaký je s penězmi. Teď potřebuje nejdřív stabilizovat život.
A tohle je důležité, Lucko: Použij ty peníze na to, co tě děsí. Ne na to, co je pohodlné nebo bezpečné. Na ten sen, o kterém jsi mi vždycky vyprávěla – otevřít si vlastní designérské studio. Na to, co odkládáš, protože se bojíš selhat.
Neboj se selhání, Lucko. Bojím se jen života, který jsi nežila naplno, protože jsi měla příliš velký strach zkusit.
A ještě něco. Řekni mamince – ale až za pár měsíců, až to ustojí – že jsem ji miloval každý den našeho manželství. Že nikdy ani vteřinu nelitoval toho dne, kdy jsem ji potkal. A že moje poslední myšlenka byla na ni.
Už mě tu nebude, abych ti to řekl osobně, tak ti to říkám takhle: jsem na tebe hrdý. Vždycky jsem byl a vždycky budu. Byla jsi nejlepší dcerou, kterou jsem si mohl přát.
A jestli někdy uslyšíš můj hlas v tichosti noci – nevěř, že jsi blázen. Někdy láska najde cestu i přes hranice, které nerozumíme.
Navždy tvůj táta
Seděla jsem na podlaze kanceláře a plakala. Ne truchlením, ale úlevou. Nebyla jsem blázen. Tatínek skutečně mluvil – možná ne doslova, možná jen skrz vzpomínky a lásku, která byla tak silná, že našla cestu, jak mi předat zprávu, když jsem ji nejvíc potřebovala.
Přiložený lístek obsahoval číslo účtu a PIN. Zkontrolovala jsem to na telefonu – skutečně tam bylo přesně půl milionu korun.
„Luc? Jsi v pořádku?“ Máma zaklepala na dveře.
Rychle jsem si utřela slzy. „Jo, mami. Jen… našla jsem něco.“
Vyšla jsem ven s obálkou v ruce. „Táta mi nechal dopis.“
Maminka se podívala na obálku, pak na mě. „Věděl?“
„Nějak tušil.“
Sedla si vedle mě. „Víš, den před tím, než zemřel, mi řekl něco divného. Řekl: ‚Nenech Lucku, aby se bála žít. Je moc opatrná, jako jsem byl já. Ale ona má příležitosti, které já jsem neměl.‘ Myslela jsem, že jen vzpomíná. Ale on věděl, že?“
„Ano,“ zašeptala jsem. „Věděl.“
Tu noc, když jsem ležela ve své posteli, zašeptala jsem do ticha: „Díky, tati. Slyšela jsem tě.“
A možná si to jen představovala, ale zdálo se mi, že v místnosti je tepleji. Jako by někdo, koho jsem milovala, stál vedle a usmíval se.
Za šest měsíců jsem dala výpověď. S tatínkovými penězi jsem si pronajala malé studio a začala budovat svůj designérský byznys. Bylo to děsivé. Bylo to těžké. Ale poprvé za roky jsem cítila, že žiju svůj život naplno.
A občas, když pracuju pozdě v noci a je ticho, slyším ho. Ne slovy. Jen pocitem teplé přítomnosti, která říká: Jdi dál, Lucko. Dělej to, čeho se bojíš. Jsem tady. Vždycky tu budu.
Některé věci nejdou vysvětlit. Ale to neznamená, že nejsou pravdivé. Láska má vlastní jazyk. A někdy se nejlépe mluví v tichosti noci, když jsme dost klidní, abychom naslouchali.
