Článek
Těhotenství mi dávalo zabrat – nejen fyzicky. Emocionálně jsem byla rozházená, rozechvělá jako drátek ve větru. Bylo to krásné a děsivé zároveň.
A tehdy se mi o ní zdálo. O babičce.
Zemřela, když mi bylo osmnáct. Měla ve zvyku říkat, že lidé neumírají – jen přecházejí „za záclonu“.
Nejspíš jsem si ten sen vyvolala sama. Aspoň jsem si to chtěla myslet.
Jenže pak řekla to jméno.
Sen byl jasný. Ne rozmazaný, ne zamlžený, jak sny obvykle bývají.
Stála v naší staré kuchyni. V ruce šálek s puntíkatým vzorem, který měla celý život.
Usmála se.
„Ty už víš, jak se bude jmenovat,“ řekla klidně.
Ztuhla jsem. Neřekla jsem nic, jen se dívala.
A pak ho řekla nahlas.
To jméno. To, které jsem nikdy nikomu nevyslovila. Jen si ho nesla tiše v sobě.
Probudila jsem se celá zpocená. A roztřesená.
Nemohla jsem dýchat. Ani pochopit, co se právě stalo.
To jméno… jsem si přehrávala v hlavě celý den.
Bylo zvláštní, neobvyklé. Staré. Amálie.
Nikomu jsem ho dosud neřekla, protože jsem se bála reakcí. Působilo starosvětsky, trochu vyčuhovalo z dnešní doby.
A přesto mi znělo měkce. Jako večerní pohlazení.
Ale teď ho babička vyslovila nahlas. V mém snu.
Jako potvrzení.
Týdny plynuly. Lékaři potvrdili, že čekám holčičku.
A i když jsme s partnerem procházeli desítky jmen, ani jedno mi nesedělo.
Jen to jedno pořád viselo nade mnou – tiché, nevyřčené, a přitom tak hlasité.
Jednoho večera jsem se odhodlala. Řekla jsem mu:
„Co říkáš na Amálii?“
Podíval se na mě.
„Zvláštní… dneska ráno mě to jméno napadlo. Jen tak. Ani nevím proč.“
Přeběhl mi mráz po zádech.
Babička se mi ve snu objevila ještě dvakrát.
Nikdy už neřekla nic o jménu. Ale vždy tam byla – klidná, přítomná, podpůrná.
Seděla vedle mě, držela mě za ruku, nebo jen pokývla hlavou.
Jakoby chtěla říct: „Jsem tu. A vše je v pořádku.“
Když se Amálie narodila, nebyl to jen nový život.
Bylo to i tiché propojení s minulostí.
Jako by se uzavřel kruh.
A přitom otevřel nový.
Nikdy nebudu vědět, jestli to byl jen sen, nebo něco víc.
Možná si mozek pohrál s mou touhou, možná mi podvědomí napovědělo skrze vzpomínku.
A možná… to byla skutečně ona.
Babička.
Se svým klidem, s puntíkovaným šálkem, a s jménem, které mi dala – přes hranici času.
Ať už tomu věříte, nebo ne, některé věci v životě prostě přesně zapadnou.
Jako jméno, které nosíte v srdci.
A které někdo vysloví… místo vás.
