Článek
Ale darování krve mi vždycky přišlo jako dobrý způsob, jak pomoct. Byla jsem zdravá, v kondici, a navíc jsem pracovala pár ulic od transfuzní stanice. Takže jsem si jednoho čtvrtečního rána řekla, že tam prostě skočím.
První odběr proběhl hladce. Milá sestra, rychlý dotazník, úsměv. O pár dní později mi ale zavolali, že by si mě rádi pozvali znovu kvůli „doplnění údajů a nejasnostem v laboratorním rozboru“. Prý nic vážného.
Byla jsem spíš zvědavá než nervózní. Do chvíle, než mi to řekli.
Seděla jsem naproti mladému lékaři, který měl výraz jako někdo, kdo neví, jestli má být profesionální, nebo lidský.
„Vaše krevní skupina je AB negativní,“ řekl klidně. „To není samo o sobě problém. Ale když jsme ověřovali genetické markery, zjistili jsme, že nesedí s tím, co by měly být v rámci základní genetické dědičnosti, pokud jsou vaši rodiče vaši biologičtí rodiče.“
Zamrkala jsem. „Promiňte?“
Ukázal mi papír s nějakými čísly, které mi nic neříkaly.
„Řekněme to jednoduše: pokud má vaše matka krevní skupinu 0 a otec A, není biologicky možné, abyste měla AB.“
Zasmála jsem se. „To je asi nějaká chyba, ne?“
„Zkontrolovali jsme to třikrát.“
Doma jsem ten den seděla hodiny s albem fotek. Přemýšlela jsem, jestli jsem si někdy připadala jiná. Nepodobala se jim? Ale já jsem měla mámin nos. Tátovy oči. Nebo jsem si to jen vsugerovala?
Nemohla jsem to nechat být.
Večer jsem zavolala mámě. Nejdřív jsem si myslela, že to zabalím do vtipu. Ale pak jsem to řekla rovnou.
„Mami, v transfuzce mi řekli, že podle krve nejsem vaše dítě.“
Na druhém konci bylo ticho.
„Mami?“ opakovala jsem.
A pak přišlo to, co jsem nečekala – tiché vzlykání.
O den později jsme seděly u ní doma, nad starým čajem a ještě starší pravdou.
„Nechtěli jsme ti to nikdy říct,“ začala, oči zarudlé, hlas tichý. „Měla jsem tři potraty. Když jsme si tě konečně přivezli z porodnice, byla jsi naše. Alespoň jsme si to říkali.“
Vysvětlila mi, že mě adoptovali. Neformálně. V osmdesátých letech to ještě šlo „přes známé“, bez velkých soudních procesů. Měla jsem být dítě ženy, která se o mě nemohla starat. Nikdy se prý nechtěla odhalit. Prý to bylo lepší tak.
„Milujeme tě, vždycky jsme tě milovali,“ dodala máma.
Věřila jsem jí. Ale nemohla jsem přestat přemýšlet. Kdo byla ta žena? A kde je teď?
Začala jsem pátrat.
Nejdřív nic. Jen staré záznamy, nejasná jména, útržky příběhů. Po týdnech hledání jsem našla ženu, která kdysi pracovala jako sestra v porodnici, kde jsem se narodila. Nechtěla mi nejdřív nic říct. Ale pak, když viděla moji fotku, ztuhla.
„Já… myslím, že vím, kdo byla vaše matka,“ řekla pomalu. „Ale ten příběh není hezký.“
Jmenovala se Lenka. Byla jí tehdy devatenáct. Z malého města. Nikdo o těhotenství nevěděl. Porodila mě anonymně. A hned další den podepsala vzdání se práv. Prý odmítla jedinou otázku: Chcete se rozloučit?
Dnes žije někde u Plzně. Má rodinu, děti. A zjevně i jedno tajemství, které si nesla celých třicet let.
Nevím, jestli se s ní někdy setkám. Dala jsem si čas.
Ale vím, že moje rodina mě nevytvořila genetika. Vytvořily mě nedělní obědy, školní výlety, táta s lampičkou u postele a máma s rozcuchanými vlasy v kuchyni.
A přesto – od chvíle, kdy mi řekli, že geneticky „nepatřím“ – jsem si uvědomila, že celý život jsem hledala, kam vlastně patřím.
A možná to hledání teprve začíná.
