Ještě jednou k původu logistiky

Termín logistika má více významů, ale logistika jako věda (nauka) o řízení materiálových toků a zejména jejich zřetězení, umožnila vznik současné globální ekonomiky, v podstatě navrhovat, vyrábět, montovat, prodávat a nakonec i likvidovat produkt kdekoliv na zeměkouli. Původ termínu logistika bývá i v odborné literatuře často odvozován od řeckého logos (slovo, řeč, myšlenka, pojem) nebo logistikon (důmysl, rozum).

Není pochyb o tom, že termín „logistika“ poprvé použil generál napoleonské armády švýcarský baron Antoine-Henri Jomini. Zúčastnil se řady kampaní napoleonských válek a po válce publikoval svoje názory na povahu války a její základní principy. Jomini definoval logistiku jako „umění uspořádat pohyb armády“ (Logistique ou art pratique de mouvoir des armées) a termín „logistique“ (obdobně jako francouzsky „mathématiques“) odvodil z vojenské hodnosti „Marechal de logis“ známý ve francouzské královské armádě už od 18. století (v rakouské armádě obdobně General Quartiermeister). Tedy ne „logos“, ale logis“ (ubytování)!

Logistika v napoleonských válkách vznikla nejen „eo nomine“, ale i „de facto“. Napoleonské války totiž představovaly kvalitativní změnu v dějinách vojenství, a to jak v rozsahu operací po celé Evropě i v zámoří, tak v nebývalé velikosti armád. Ve svých prvních taženích Napoleon organizoval zásobování tak jako při obraně republiky, prostřednictvím rekvizicí, kontribucí a kořisti. Jak armáda neustále rostla, aby se v roce 1805 stala Velkou armádou (Grande Armeé) o 250 000 mužích, tak i tažení se prodlužovala a rostla potřeba skladů a zásobovacích jednotek. Stravování vojsk nebylo jediným důvodem, ale i enormní potřeba munice v souladu s Napoleonovým přesvědčením, že dělostřelectvo je rozhodujícím faktorem na bojišti. První zkouška zásobovacího systému Napoleonovy armády přišla s bleskovým pochodem od La Manche ke Slavkovu. Jakmile nezávisle operující sbory Velké armády koncem září překročily Rýn, začaly se zásobovat z teritoria [1]. U každého z deseti armádních sborů úředník zvláštní kategorie (v uniformě, ale nevoják) „ordonnateur“a u divizí „commissionaries“ informovali předem radní města o počtu mužů a koní, a čase a místu, kam se mají zásoby připravit a kde ubytovat (takový soupis požadavků pro město Znojmo je k vidění v expozici na zámku Slavkov). Radní vybrali dodavatele, ale nebyly prováděny vojskem žádné platby, byly vydávány pouze stvrzenky pro proplacení (francouzskou státní pokladnou na vlastním území a poraženou stranou na jejím). Během bojů v Bavorsku bylo sice získáno něolik skladů rakouské armády, ale začátkem listopadu nastaly problémy, mezi Alpami a Dunajem se čtyři sbory dělily o jednu cestu, pěchota dorazila do míst, kde vše spotřebovalo jezdectvo a v některých případech museli vojáci sbírat na polích brambory. Napoleon zasáhl a nařídil vybudovat základnu v Braunau, kam byla přivezena i po vodě mouka na tři miliony dávek a zřízeny pekárny s kapacitou 100 000 kusů chleba denně [1]. Naštěstí Vídeň byla již blízko a po jejím obsazení musela tři týdny živit 80 000 mužů napoleonské armády. Zajímavý je také příkaz ke zřízení pecí s kapacitou 60 000 porcí chleba denně na brněnském hradu Špilberk. Než byl příkaz splněn, proběhla bitva u Slavkova a Velká armáda se slavně vrátila do Francie.

Tažení do Ruska v roce 1812 představuje vrchol v logistických požadavcích. Napoleon analyzoval své zkušenosti z řídce osídleného východního Pruska a Polska, pečlivě prostudoval situaci budoucího tažení a nařídil nahromadit obrovské zásoby v pobaltských přístavech. Zvýšil také kapacitu armádního zásobovacího sboru na 26 vozatajských praporů, z nichž 18 bylo vybaveno těžkými vozy (1,5 t) taženými čtyřspřežím. Celkově měla armáda k dispozici přes 10 000 vozů a 6 000  záložních koní [1]. Zásoby pro armádu o půl milionu mužů plus 250 000 koní měly vydržet na třítýdenní tažení, o zásoby na cestu zpět se měl postarat poražený nepřítel. Přes počáteční potíže (těžké vozy se po červencových bouřkách ukázaly jako nevhodné na rozbahněné cesty) probíhalo zásobování hladce a velitelé sborů ze všech směrů hlásili překvapivě příznivou situaci, zejména jezdectvo využívající kosení trávy nebo volnou pastvu. Rozhodující bitva se však neodehrála v očekávaném místě a čase, nepřítel neustále ustupoval a Velká armáda se vydala do 900 km vzdálené Moskvy, kam dorazila za dva a půl měsíce po dvou těžkých bitvách (Smolensk, Borodino) s třetinou sil v relativně dobrém stavu. V tomto okamžiku bylo zásobování na tak velkou vzdálenost mimo možnosti doby. Rusové si toho byli vědomi a ničili zásoby, které mohly být použity nepřítelem, vedli partyzánskou válku proti zásobovacím liniím a urputnou bitvou o Malojaroslavec (osmkrát změnil držení) donutili Napoleona ustupovat původní cestou zpustošenou krajinou.

Jomini se stal počátkem října vojenským velitelem Smolenska, našel zde přes deset tisíc nemocných nebo zraněných vojáků bez lékařského personálu a původní obyvatelstvo téměř úplně opustilo zničené město [2]. Hlavním úkolem civilního guvernéra a Jominiho jako jeho vojenského asistenta bylo držet partyzány mimo komunikační linie a shromažďovat zásoby z venkova. Byla vydána proklamace: „Rolníci, uklidněte se a  věnujte se své práci a nebojte se, protože francouzská vojska vás již nebudou rušit. Všechny přijíždějící jednotky jsou přísně informovány, aby vám nezpůsobily žádné potíže… Francouzská vláda od vás očekává dodávky chleba a dalších potravin, za které dostanete slušnou odměnu od samotného Jeho Veličenstva“. Neochota místního obyvatelstva spolupracovat s francouzskou správou tento úkol velmi ztěžovala. Nicméně Jomini pokračoval ve svém úsilí a poslal do Moskvy několik transportů. Ale bylo už pozdě, Velká armáda opustila Moskvu 19. října a 9. listopadu po těžkých bojích, pochodech, nevlídném počasí a prvních známkách demoralizace dorazila do Smolenska. Jominimu se podařilo shromáždit poměrně velké zásoby, ale všechny pokusy udržet pořádek byly zmařeny dezertéry, kteří přepadli sklady a během tří dnů rabování většina drahocenných zásob přišla vniveč, takže na zadní voj maršála Neye nezbylo téměř nic. Neúspěšný velitel strategicky důležitého města byl přiřazen ke štábu ustupující armády a vyznamenal se při záchraně zbytků Velké armády na Berezině. Jomini nebyl oceňován jako zakladatel logistiky, ale jako skvělý vojenský myslitel srovnatelný s Carlem von Clausewitzem. Před americkou Občanskou válkou byly Jominiho přeložené spisy [3] jedinými díly o vojenské strategii, které se vyučovaly ve West Pointu, zatímco anglický překlad Clausewitze byl vydán v USA až 1873.

Pozoruhodné úspěchy logistiky napoleonské armády byly způsobeny také tím, že Napoleon neřídil samotnou armádu, ale celý stát. Jeho strategií bylo nemilosrdně donutit jak své nepřátele, tak své spojence, aby nesli finanční, materiální a personální břemeno války. Zároveň je nutno zdůraznit, že logistika v napoleonských válkách byla podstatně omezena technologickou úrovní dopravy neměnnou od starověku. Za pouhých padesát let se ale technologie války s průmyslovou revolucí zásadně změnila. Zmizely pestrobarevné kabáty, bílé kalhoty a křesadlové muškety, na bojištích americké Občanské války rachotily Gatlingovy kulomety a vlaky supěly v zázemí s nákladem zásob i vojska. Za dalších padesát let se technologie války ještě dále rozvinula, válčilo se už i ve vzduchu a pod vodou.

V roce 1914 vstoupil do Naval War College v Newportu tehdy major námořní pěchoty George C. Thorpe a po ročním studiu napsal stostránkovou esej Pure Logistics: The Science of War Preparation [4], kde přímo v názvu poangličtil Jominiho (obdobně jako mathematics). Thorpeovo pojetí logistiky bylo podobné Jominimu: strategie a taktika určovaly způsob vedení války; prostředky poskytla logistika. Logistika zahrnovala celý rozsah navržený Jominim, stejně jako další a hlubší aspekty ekonomie válčení. Takto široce definovaná logistika, tvrdil Thorpe, představovala entitu. Skládala se z mnoha činností, ale přesto šlo o jeden celek. Ignorovat nebo odmítat jeho jednotu a vzájemný vztah jeho částí byla běžná chyba. Oddělovat zásobování a dopravu například od údržby, hospitalizace, administrativy a dalších aspektů logistiky by bylo nepřirozené a nebezpečné. Aby Thorpe dokázal platnost tohoto konceptu, analyzoval důkladně tři historické příklady: Napoleon v Rusku, Shermanovo tažení do Atlanty a pruská armáda ve válce s Francií. Čtenář hledající „čistou“ teorii logistiky podle Thorpeova názvu by byl ale zklamán, nic takového tam není. Na základě analýzy německého generálního štábu přistoupil Thorpe k vypracování podrobné organizace amerických ozbrojených sil. Byl to ambiciózní plán odrážející úvahy, které v mnohém předběhly svou dobu. Thorpe doporučil zřízení Národní rady pro strategii, která by byla odpovědná za strategické plánování a Národní logistický štáb rady by řídil logistické činnosti společné jak v pozemním vojsku, tak námořnictvu, jakož i průmyslovou připravenost v míru. Celá vojenská organizace by byla založena na vzdělávacím systému a Thorpe nastínil schéma vzdělávání pro kadety, důstojníky a dokonce i základní personál, a zdůraznil, že důstojník musí být efektivní učitel, a proto by měla být pedagogika součástí vojenských programů. Thorpův široce pojatý pohled na logistiku a jeho návrhy na jeho realizaci ale vzbudily malý zájem. Určitým počinem byl vznik současné American Logistics Association v roce 1920, neziskové organizace napomáhající fungování trhu s výzbrojí. Logistika sice vstoupila do vojenského slovníku, ale stále byla definována v tradičním smyslu pro přesuny a zásobování vojáků v poli, což je definice, která přetrvala až do druhé světové války.

Námořní operace v Tichomoří se pro svoji enormní náročnost staly základním impulzem pro poválečný rozvoj logistiky vůbec. Na vzdálenost přes 10 000 kilometrů, která si vyžádala 2-3 týdny plavby, bylo nutné dopravit všechno pro stovky letadel, tisíce plavidel a pro sta tisíce mužů. Jakákoli chyba v místě nakládky mohla mít v cílové destinaci katastrofální následky. Zde je nutno zmínit pozdějšího admirála Henry E. Ecclese, který byl přidělen v roce 1942 do Pearl Harboru jako Officer-in-Charge of the Advanced Base Section, což ho postavilo doprostřed největší logistické operace, jaká kdy byla vedena. Po válce admirál Nimitz rozhodl zřídit logistický kurz na Naval War College a pověřil vedením právě Ecclese, ten připravil program i personál a v roce 1947 byl kurs otevřen. Zkušenosti z kurzu pak uplatnil v proslulé knize Logistics in the National Defense [5]. Třísetstránková kniha je rozdělena do tří hlavních částí: Základní úvahy, Operační faktory a Organizace a připravenost. Každá část navazuje na předchozí a společně řeší problematiku logistiky od jejího teoretického základu až po praktickou aplikaci na pozoruhodné úrovni detailů. Proslulý je Ecclesův výrok, že logistika je „most mezi bojujícími jednotkami a národní ekonomikou“. Je jasné, že dnešní svět je jiný než ten, ve kterém působil Henry Eccles, ale ve své podstatě se úkoly logistiky až tak moc nezměnily.

Poznatky z námořníchoperací tak rozhodujícím způsobem přispěly k rozvoji vojenské logistiky. Ale nejen to, staly se také základem pro rozvoj hospodářské logistiky (business logistics). Tento termín poprvé zmínil významný rakousko-americký ekonom Oskar Morgenstern (spolu s matematikem Johnem von Neumannem je autorem slavné „Teorie her a ekonomického chování“) v článku „Poznámka k formulaci teorie logistiky“, publikovaném v Naval Research Logistics Quarterly. Byl to první pokus nastínit konzistentní jazyk mezi vojenskou a hospodářskou logistikou a zejména formulovat obecnou teorii, která „umožňuje kategoriální, kvantitativní, prostorové a časové asociace fyzického zboží ve výrobních a obchodních procesech“ [6]. Ekonomika USA v bouřlivém rozvoji po druhé světové válce nutně potřebovala logistiku pro řešení rozporu mezi tisícikilometrovými vzdálenostmi a nerovnoměrným rozmístěním průmyslových kapacit: na severu doly a hutě v Pennsylvánii, na jihu naftová pole v Texasu, na východě automobilový průmysl v Detroitu a na západě Hi-tech technologie v Kalifornii. Ale to už je jiná kapitola. Na vysokých školách v USA vznikly studijní programy Logistika, byly vydány desítky knih o teorii logistiky, rozvinula se široce praxe logistiky a od padesátých let se logistika začala prosazovat i v Evropě. Nebyla to „stavba na zelené louce“, ale integrace a překonání zažité praxe „materiálně technického zásobování“ a dopravy.

Závěrem bych si dovolil malou osobní vzpomínku. V roce 1967 jsem byl po praxi na letištích v Přerově a Olomouci přijat k postgraduálnímu studiu na katedru inženýrské letecké služby a letištního technického zabezpečení Fakulty letectva a PVO a v knihovně Vojenské akademie jsem si vypůjčil, kupodivu Ecclese. Za čtyři roky jsem obhájil dizertační práci, jejíž podstatou byl simulační model obsluhy bojové činnosti letky metodou Monte Carlo na sálovém počítači MINSK (tehdy výpočet jedné varianty trval přes noc a variant byla řada, simulační model nedává hned výsledek jako model matematický). Stala se mi ale taková věc, při obhajobě se mě náčelník fakulty generál Vítek zeptal, abych porovnal letištní technické zabezpečení v letectvech NATO a Varšavské smlouvy. Na odpověď pokýval hlavou, ale po obhajobě si mě vzal stranou a vysvětlil mi, že to nebyla otázka technická, ale politická, a že mi musí být jasné, že ČSLA nepotřebuje kandidáty věd, kteří nejsou přesvědčeni o přednostech organizační struktury armád Varšavské smlouvy. Tak to se mi málem zastavilo srdce, ale nakonec nebylo tak zle, první vlnu normalizačních prověrek jsem jako nestraník šťastně přečkal, ale při snižování počtů jsem se stal vhodným adeptem. Moje působení v civilu začalo v oranžových montérkách při měřeních na dálnici ve Výzkumném ústavu dopravním, ale za pár let jsem vedl projekt prognózy dopravního zatížení plánované dálniční sítě, opět s výpočtem na počítači MINSK.

¨