Článek
On stál před zrcadlem, ručník kolem pasu, a trochu se na sebe mračil. Já ležela na posteli a nenápadně pozorovala ten jeho středověký pancíř. A ze mě vypadlo:
„Víš, že ti trochu roste břicho?“
Chyba. První. Smrtící.
„Cože?“
„No jako… ne že by to bylo hrozné. Jen… dřív jsi ho neměl.“
„To je normální. Mám skoro čtyřicet.“
„Jo. Ale třeba trenažér by ti pomohl.“
A bylo to venku. Věta, která navždy změnila naši ložnici, obývák a především jeden prázdný roh vedle knihovny.
Začala jsem googlit. „Nejlepší trenažér do bytu“, „trenažér pro začátečníky“, „tichý běžecký pás, který neseřve sousedku pod námi“. Po týdnu jsem jeden vybrala. Moderní, skládací, tichý jako nindža, s aplikací, která ukazuje spálené kalorie i počet opakování. Měl bluetooth. Měl držák na lahev. Jediné, co neměl, bylo využití.
Přišel v pondělí. Těžká krabice. Donesli jsme ho společně do bytu – já nadšená, on trochu podezíravý.
„To jako fakt?“ zeptal se.
„Jasně! Budeš fit. Budeme cvičit spolu!“
„Já tohle nikdy neměl rád.“
„Ale nikdy jsi to pořádně nezkusil.“
„Mám silné kosti.“
„Máš silné výmluvy.“
První týden: nadšení. On na tom stál celkem třikrát. Většinou v pyžamu, s mobilem v ruce, posouval se jako ospalý lední medvěd. Já mu mávala: „Zrychli! Dej tam sklon!“
On odpověděl: „Dej mi pokoj.“
Ale běhal. Skutečně.
Druhý týden: útlum.
Třetí týden: výmluvy.
„Bolí mě koleno.“
„Píchá mě v boku.“
„Moc práce.“
„Dneska mám kardio z chození po schodech.“
A můj oblíbený:
„Vždyť i Santa má břicho.“
A tak tam ten stroj stál. Bezděčně, v rohu. Trenažér. Symbol mé prohry. On kolem něj chodil jako kolem starého psa, kterého si nikdo nevšímal. A já jsem se snažila ignorovat to zklamání, které jsem sama objednala na splátky.
A pak – jednoho deštivého večera – přišla proměna.
„Kam mám pověsit tu košili? Všude je vlhko.“
„Hoď ji přes trenažér. Aspoň k něčemu bude.“
A stalo se.
Od té doby je to věšák. Elegantní, chromovaný věšák na domácí prádlo. Košile přes madla, ručníky na běžecké ploše, kalhoty na držáku na tablet. Dokonalé. Stabilní. Nezaclání. Nevrže. Nenadává.
Když přišla na návštěvu moje sestra, zeptala se:
„Ty cvičíš?“
„Jen trpělivost.“
Smála se. Já ne.
Později mi řekla, že to má doma stejně. Oni mají rotoped. Slouží jako odkládací plocha na nákupy. Prý se to děje všem.
Tak jsem začala sbírat příběhy:
– kamarádka koupila vibrační plošinu – teď na ní stojí květináč,
– kolegyně má veslařský trenažér – její kočky ho používají jako drápadlo,
– bývalý spolužák z gymplu si pořídil boxovací pytel – manželka na něj věší kabelky.
Trenažér jsme splatili před měsícem. Stále je v rohu. Nikdy nezhubl ani gram. Ale zato věrně slouží. Tiché prádlo se suší, košile se narovnávají, trička nikam nekloužou. Vlastně je to asi nejlepší sušák, co jsme kdy měli.
A jeho břicho?
Je pořád tam. Možná o centimetr větší.
Ale už o něm nemluvím.
Protože já si mezitím objednala eliptical.
(Tentokrát pro sebe. A tentokrát – přísahám – budu na něj věšet jen ručníky.)
