Článek
Píšu vám, protože se musím s něčím svěřit. S něčím, co jsem udělala, když mi bylo dvanáct, a co dodnes nevím, jestli bylo projevem šílenství, nebo zoufalé vynalézavosti.
V té době, asi v šesté třídě na základce, mě začala strašně bolet hlava. Skoro každý den. Motolice, závratě, občas se mi dělalo černo před očima. Bylo mi jasné, že špatně vidím a že potřebuju brýle. Ale moje máma? Ta nad tím vždycky jen mávla rukou. „Prosím tě, zase si vymýšlíš, abys nemusela číst,“ říkala mi. Nebo: „Máš jenom pít víc vody.“ Ať jsem prosila, jak jsem chtěla, návštěvu očního lékaře mi prostě odmítala zařídit.
Věděla jsem, že musím udělat něco drastického. Něco, co ji donutí vzít mě k doktorovi. A protože jsem si pár let předtím už zlomila pravé zápěstí při pádu z kola, věděla jsem přesně, jaký pocit to je. A tak se v mé dvanáctileté hlavě zrodil plán.
Věděla jsem, že to musím udělat ve škole. Byly tam kamery na chodbách, spousta svědků – učitelů i spolužáků. Nikdo by pak nemohl obvinit naše, že mi něco udělali. Byla jsem vždycky takový nešika a motovidlo, takže nikomu by to nepřišlo divné. Čekala jsem na den, kdy jsem věděla, že mě moje oblíbená učitelka na češtinu pustí během hodiny na záchod o patro níž.
A pak jsem to udělala. Na schodech, kde nikdo zrovna nebyl, jsem se prostě rozběhla a hodila se proti nim tak, abych dopadla co nejhůř na levou ruku. Ta bolest byla příšerná, ale zároveň jsem cítila zvláštní uspokojení. Povedlo se. Roztrhla jsem si chrupavku v lokti a roztříštila růstovou ploténku v zápěstí.
Samozřejmě následoval chaos, sanitka, nemocnice. A tam, když se mě doktoři ptali, jak se to stalo, jsem mezi řevem zmínila, že se mi poslední dobou hrozně motá hlava. A konečně! Konečně mě někdo poslal na oční vyšetření!
Dostala jsem brýle. Silné, s tlustými skly, takové ty popelníky, ve kterých jsem vypadala jako stará mladá knihovnice. Nenáviděla jsem je. Ale konečně jsem viděla. A přestala mě bolet hlava.
Dnes je mi o mnoho let víc a na tu historku vzpomínám se smíšenými pocity. Bylo to šílené? Ano. Ale v té své dětské bezmoci jsem neviděla jiné řešení. A i když lituju té bolesti a té komplikované zlomeniny, která mě trápí dodnes, nelituju toho, že jsem to udělala. Protože někdy vás život donutí udělat drastické věci, abyste se konečně dočkali pomoci.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
