Článek
S Evou jsme spolu chodili asi čtyři měsíce. Ona byla ve třeťáku na gymplu, já čerstvě v prváku na vysoké v Brně, asi hodinu cesty od jejího domova. Její rodiče byli naprosto zlatí, ale taky dost konzervativní. Nevěděli, že Eva už není panna, a my jsme se samozřejmě jejich důvěru snažili nezklamat. Tedy, snažili jsme se, aby se to nedozvěděli.
Zřídka jsme se viděli, ale když už, tak to stálo za to. A pokaždé to končilo u mě na koleji.
Jednou, když za mnou přijela, řekla, že musí dát mámě vědět, že dorazila v pořádku. Zkoušela jí volat, ale nezvedala to. Řekla, že jí napíše SMSku. Jakmile to „odeslala“, pustili jsme se do toho. Položila si mobil na postel a já tomu nevěnoval pozornost.
Užívali jsme si. Dlouhá předehra, zkoušeli jsme nové polohy, prostě paráda. Nakonec jsme oba vyčerpaně leželi v posteli v naprostém tichu.
Ticho přerušilo vibrování. Byl to její telefon, ale nemohli jsme ho najít. Pak jsme ho našli. Pod mým zadkem. Zasmáli jsme se tomu. Než se podívala na displej. Volala její máma. A hovor byl aktivní.
Evina tvář se změnila ze smíchu na výraz čiré hrůzy.
Ukázalo se, že tu SMSku nikdy neodeslala. Její máma jí volala zpátky, aby se ujistila, že je v pořádku. A můj zadek ten hovor nějakým způsobem přijal.
A tak její máma slyšela… všechno. Podle jejích slov slyšela „příšerné zvuky“ a to, jak její dcera někomu, kdo rozhodně nebyl její otec, říká „tatínku“.
„Okamžitě se vrať domů!“ zařvala jí do telefonu. Eva se sesypala. Začala hystericky brečet, dostala záchvat paniky. Snažil jsem se ji uklidnit, ale nešlo to.
Naložil jsem ji do jejího auta a vezl ji domů. Cestou jí matka volala znovu a křičela na ni, jak jí to mohla udělat. Eva jí řekla, že jsme na cestě, abychom si promluvili. Její matka absolutně zakázala, abych se u nich ukázal.
Vysadil jsem ji kousek od jejího domu. Zavolal jsem své mámě, že ji přijedu na víkend překvapit. Když pro mě přijela, rozbrečel jsem se jí v náručí a všechno jí řekl.
Ležel jsem doma ve své staré posteli, nervózní a vyděšený. Čekal jsem čtyři hodiny. Čtyři hodiny pekla, kdy jsem si myslel, že už se mi nikdy neozve.
Pak konečně zazvonil telefon. Byla to ona. Řekla, že se její rodiče uklidnili a že s nimi můžu přijet mluvit.
Když jsem vešel do jejich domu, okamžitě jsem se začal omlouvat. Mlátil jsem sebou, říkal, že „už to nikdy neuděláme“, že jsme „jen hloupí puberťáci“ a hlavně, že si „získám zpátky jejich důvěru“.
Nakonec mě zarazili. Řekli mi, že je všechno v pořádku. Že chápou. A že jen chtějí, abychom byli v bezpečí. Otevřeli jsme téma jejího předchozího vztahu, kde jí kluk dost ublížil, a oni se jen báli, aby se to neopakovalo.
Na konci toho všeho jsem pochopil, že jen milují svou dceru a nechtějí, aby jí někdo ublížil. Ale že mi věří.
A jsme spolu dodnes. Už je to přes rok. A všechno je v pohodě. Občas se bojím, že je to s jejími rodiči pořád divné, ale stále mi projevují stejnou lásku a podporu.
Přistihli vás někdy rodiče (nebo rodiče vašeho partnera) v té nejhorší možné situaci? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíte, že nejste jediní, kdo si prošel peklem.
