Článek
Před pár měsíci jsem byl na dně. Moje přítelkyně Anita měla rizikové těhotenství s preeklampsií a já se hroutil. Ne ani tak z doktorů – ti nás uklidňovali, že je vše pod kontrolou. Hroutil jsem se z našich „přátel“.
Místo podpory jsme od nich slyšeli jen katastrofické scénáře. „Připrav se na nejhorší,“ říkali mi. „Buď přijdeš o ni, nebo o mimčo, nebo o obě.“ Každá jejich věta byla jako další hřebík do rakve mé naděje. Jejich slova mi zasela do hlavy semínko paniky, které klíčilo a otravovalo každou vteřinu mého dne.
Bylo to peklo. Snažil jsem se věřit lékařům, ale tyhle dobře míněné rady od lidí, kterým jsem věřil, mě ničily.
Píšu vám teď, abych vám řekl, jak to dopadlo.
Čtyři dny poté, co jsem tu zoufale psal svůj poslední příběh, Anitě praskla voda. Naše holčička se rozhodla, že už na nic nechce čekat.
Jeli jsme do porodnice, oba vyděšení, ale zároveň plní naděje. A všechno proběhlo skvěle.
Narodila se nám zdravá, krásná a neuvěřitelně hlasitá dcerka.
I Anita je v naprostém pořádku. Jakmile mohla konečně vstát z postele a přestat s tím nařízeným klidem na lůžku, její nálada se okamžitě zlepšila. Je zase tou veselou, energickou ženou, do které jsem se zamiloval.
Držet naši dceru poprvé v náručí byl ten nejúžasnější zážitek mého života. Je maličká, sladká a má plíce, kterými by mohla budit celou čtvrť. A já jsem za ten její křik neskonale vděčný.
Pomalu si zvykáme na rodičovství a je to skvělé.
A naši „přátelé“? Pár z nich se ozvalo. Chtěli vědět, jak se máme, a popřát nám. Jeden z nich, ten největší pesimista, mi do telefonu řekl: „Já jsem věděl, že to všechno dobře dopadne.“
A ve mně to bouchlo.
Už jsem nemohl mlčet. S ledovým klidem jsem mu připomněl jeho vlastní slova, která mi řekl před pár týdny: „Sakra, chlape, musíš být silnej, protože tohle asi dopadne špatně.“
Chvíli bylo ticho. A pak jsem mu řekl: „Takže běž do prdele a nech mě a moje holky na pokoji.“ A zavěsil jsem.
Takže tak. Můj život je teď plný plenek, probdělých nocí a nekonečné lásky. Jsme unavení, ale šťastní. Moje holky jsou silné jako lvice.
A my jsme silnější o poznání, že skutečná podpora někdy přijde od cizích lidí na internetu, zatímco ti nejbližší vám jen hází klacky pod nohy.
Děkuju vám všem za pomoc, když jsme ji nejvíc potřebovali.
Prošli jste si taky peklem a vyšli z něj silnější? Museli jste se zbavit ‚přátel‘, kteří vás táhli ke dnu? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše cesta může dát naději ostatním.
