Článek
Vždycky byl majetnický a neústupný, ale jeho auto, to byla jeho svatyně. Nablýskaná, udržovaná, vždy zaparkovaná přesně uprostřed garáže. Pro mě, jako pro teenagera, bylo naprosto nedotknutelné. Pamatuji si, jak mi jednou bylo osmnáct a já měl nejdůležitější pracovní pohovor svého dosavadního života. Venku lilo jako z konve a můj autobus měl velké zpoždění. Poprosil jsem ho, jestli by mi nepůjčil auto. Odpověď byla chladná a okamžitá. „Ne. Nejsi na pojistce.“ Musel jsem běžet na autobus a na pohovor jsem dorazil promočený a pozdě.
Během let jsem se naučil s tím žít. Bylo to jeho auto, jeho pravidlo. I když mi to přišlo nespravedlivé, respektoval jsem to. Já jsem si nakonec pořídil vlastní ojeté auto, které sice nebylo žádný luxus, ale bylo moje. A právě to se stalo dějištěm nedávného, pro mě velmi uspokojivého, dramatu.
Před pár dny se otci porouchalo jeho milované auto a musel ho odvézt do servisu. Domů ho musela odvézt odtahovka, protože servis nenabízel náhradní vozidlo. Byl naštvaný a celý den si stěžoval, jak je to nepohodlné.
Později odpoledne se rozhodl, že si potřebuje skočit do hobby marketu pro nějaké šroubky. Přišel za mnou do pokoje, kde jsem zrovna pracoval na důležitém projektu na home office. „Potřebuji, abys mě odvezl,“ oznámil mi, nebyla to prosba.
Slušně jsem mu odpověděl, že teď nemůžu. „Tati, mám důležitý hovor s klientem, bude to trvat ještě asi hodinu. Budeš muset počkat,“ řekl jsem a díval se na obrazovku počítače.
Otec jen nespokojeně zabručel a odešel. O pár minut později jsem zaslechl cinkání klíčů z předsíně. Ztlumil jsem si mikrofon a šel se podívat, co se děje. Stál tam můj otec, v ruce svíral klíče od mého auta a chystal se ke dveřím.
„Tati, co to děláš?“ zeptal jsem se klidně.
„Jen si skočím do obchodu,“ odsekl. „Nehodlám tu čekat hodinu, než si dokončíš tu svou ‚práci‘.“
„Ne,“ odpověděl jsem a natáhl ruku. „Nikam nepojedeš. Ne mým autem.“
Podíval se na mě s výrazem naprostého údivu, jako by nechápal, co říkám. „To si děláš srandu?! Jsem tvůj otec!“
A tehdy jsem to udělal. Nasadil jsem jeho vlastní, chladný, neosobní tón, který jsem slýchal celé své mládí. „Ne, tati. Nejsi na mé pojistce.“
Chvíli na mě jen zíral, neschopen slova. Pak jeho tvář zrudla vzteky. „To je něco úplně jiného a ty to moc dobře víš!“ začal křičet.
„Je mi líto,“ pokračoval jsem klidně, jako bych citoval z nějaké příručky. „Pravidla jsou pravidla. Nejsi na pojistce. Smůla.“
„Vezmu si je stejně!“ zařval a udělal krok ke dveřím.
Zůstal jsem stát. „Dobře,“ řekl jsem. „Ale jakmile nastartuješ, volám policii a nahlásím to jako krádež.“
Zarazil se. V jeho očích byl vztek, ale také vědomí porážky. Věděl, že bych to udělal. A věděl, že nemá žádný argument. Zlostně hodil mé klíče zpátky na věšák takovou silou, až to zadunělo celým bytem.
Pak odkráčel do obýváku, kde si pustil televizi na maximální hlasitost.
Zbytek odpoledne tam seděl, mračil se a trucoval. Do žádného obchodu samozřejmě nejel.
Dokončil jsem svůj pracovní hovor a podíval se na něj, jak sedí na gauči. Necítil jsem žádnou vinu. Jen hluboký, tichý a nesmírně uspokojivý pocit vítězství.
Nekřičel jsem, nehádal jsem se. Jen jsem použil jeho vlastní, chladnou a nesmyslnou logiku proti němu.
A konečně, po všech těch letech, pochopil, jaké to je, být na druhé straně jeho vlastních, nesmyslných pravidel.
