Článek
Je to rok, co se to stalo. Rok, co jsme s mou matkou přerušili veškerý kontakt. S manželkou Evou jsme v terapii, ne kvůli nám, ale kvůli našim toxickým rodinám. Dnes už víme, jak si nastavit hranice. Tehdy jsme to ještě neuměli.
Před rokem a pár dny se nám měl narodit první syn. Moje matka Dana byla do té doby jen otravná, ale nic víc. K Evě se ale vždy chovala povýšeně. Plán byl, že oba páry rodičů přijdou do porodnice, až budeme mít my tři chvilku pro sebe. Její rodiče to přijali, můj otec, věčný přikyvovač, taky. Moje matka ne.
Vyhrožovala, dělala scény, že musí být u porodu. Nepovolili jsme. Nakonec souhlasila. Narodil se nám chlapeček. Všichni přišli, všechno se zdálo být v pořádku. Když Eva usnula únavou, šel jsem vyprovodit rodiče. Táta šel pro auto, já čekal s mámou u vchodu.
A tehdy to řekla. Otočila se ke mně a s ledovým klidem oznámila, že s tátou podávají žádost o svěření našeho syna do péče. Tvrdila, že Eva je feťačka jako její matka (což je odporná lež, Eva ani nepije alkohol) a že viděla, jak se k malému chová, a bojí se o jeho bezpečí. Zůstal jsem stát jako opařený. Táta přijel, ona nasedla a odjeli.
Vrátil jsem se nahoru. Eva mi na tváři viděla, že se něco stalo. Nechtěl jsem jí to říkat, ale lhát jsem jí nehodlal. Byla zdrcená. Napsal jsem matce, ať nás nekontaktuje, a zablokoval jsem jí číslo. Okamžitě mi začala bombardovat telefon moje mladší sestra. Věděl jsem, že je to máma.
Druhý den jsme šli domů. Eva měla po porodu zranění a potřebovala odpočívat. Odmítla silné léky proti bolesti kvůli rodinné historii, řekla, že jí stačí Ibalgin. Když ona i malý spali, zašel jsem do lékárny a pro večeři. A tehdy zavolala Eva. Hysterická. Probudila se a dítě bylo pryč.
Běžel jsem domů jako o život. Byli jsme oba na pokraji zhroucení. V tu chvíli přiběhla sousedka. Viděla mě, jak běžím, a ptala se, co se děje. Řekl jsem jí to. A ona zbledla. „Počkejte,“ řekla, „vaši rodiče si ho neměli brát?“ Viděla mou matku, jak odnáší našeho syna, ale myslela si, že je to domluvené.
Moje matka nám unesla dítě. Zavolal jsem nejlepšímu kamarádovi, který je u policie. Jakmile jsem mu řekl, co se stalo, on a jeho parťák okamžitě vyrazili k mým rodičům. Ukázalo se, že táta se samotného únosu neúčastnil, ale určitě o něm věděl. Máma se dostala k nám domů náhradním klíčem, o kterém věděla, kde je schovaný.
Zatkli ji i její kamarádku, která jí pomáhala. Neexistovala šance, že bychom nepodali trestní oznámení. Syn se nám vrátil v pořádku. Kamarád mi pak řekl, že u mých rodičů doma našli kompletně zařízený dětský pokojíček. Čekali na něj. Plánovali si ho nechat.
Matka dostala směšně nízký trest, díky svému „postavení v komunitě“. Ale ta veřejná ostuda, která následovala, ji a tátu donutila se odstěhovat. Má sestra, které mezitím bylo osmnáct, zůstala pár měsíců u nás, než odjela na vysokou.
Poučili jsme se. Máme kamery, alarm a žádný náhradní klíč venku. Ten má naše sousedka, teď už skvělá kamarádka. Eva je ve třetím měsíci s naším druhým dítětem. Doufám, že se to moje matka nikdy nedozví.
Zažili jste někdy situaci, kdy rodinný příslušník překročil všechny myslitelné hranice? Jak se bránit proti někomu, kdo je nebezpečný pro vás a vaše děti? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
