Článek
Mám v hlavě takový malý slovník frází, které definovaly moje dětství. Kdykoliv jsem projevila nějakou emoci, která nebyla tichá spokojenost, ozvala se jedna z nich.
Když jsem plakala, bylo to: „Nedělej z toho divadlo.“ Když jsem se něčeho bála, bylo to: „Zase moc přemýšlíš, nebuď taková citlivka.“ Když jsem byla z něčeho nadšená a skákala radostí, bylo to: „Uklidni se, co tak jančíš?“ A když jsem byla opravdu na dně, přišla ta nejhorší: „Přestaň být hysterická.“
Moje pocity nebyly nikdy přijaty. Byly to problémy, které je třeba vyřešit, anomálie, které je třeba potlačit. Byla jsem „ta složitá“. Ta, co všechno moc řeší.
Pamatuju si, jak mi v osmé třídě umřel křeček. Pro dospělého banalita, pro mě tehdy konec světa. Týden jsem probrečela. Místo objetí jsem dostala přednášku o tom, že „je to jenom zvíře“ a že se mám sebrat, protože život přináší horší věci. Měli pravdu, přinesl. Ale tehdy pro mě byla ta malá chlupatá kulička celý svět.
Když se se mnou rozešel první kluk, máma jen pokrčila rameny se slovy: „Prosím tě, takových ještě bude.“ A měla pravdu. Bylo jich víc. Ale ten první bolel tak, že jsem sotva dýchala. A já jsem si v tom pekle připadala úplně sama.
Nejhorší na tom bylo, že jsem jim uvěřila. Uvěřila jsem tomu, že jsem vadná. Že moje reakce jsou přehnané. Že je se mnou něco špatně. Naučila jsem se své emoce dusit, skrývat a stydět se za ně. Stala jsem se svým vlastním cenzorem, který si v hlavě opakoval jejich slova.
Celou tu dobu jsem přitom toužila po jediné věci. Nepotřebovala jsem rady ani řešení. Stačily by dvě jednoduché věty. „To je mi líto, že tě to trápí.“ a „Je naprosto v pořádku, že jsi smutná.“ Jen uznání. Potvrzení, že můj pocit je platný. Nic víc.
Pochopila jsem to teprve nedávno. Kamarádka mi volala, úplně na dně, protože jí šéf vynadal před celým kolektivem. Poslouchala jsem ji a pak jsem jí řekla: „To je teda síla. Vůbec se ti nedivím, že jsi z toho špatná. Máš plné právo být naštvaná i smutná.“
V tu chvíli, kdy jsem ta slova vyslovila, se mi sevřelo hrdlo. Dala jsem jí přesně to, co mně celý život chybělo. To jednoduché, lidské potvrzení. A došlo mi to. Problém nikdy nebyl ve mně. Nebyla jsem „moc citlivá“. Měla jsem jen tu smůlu, že jsem vyrůstala v citové poušti.
Dnes, v jednatřiceti letech, se učím být na sebe hodná. Učím se přijímat své pocity bez soudu. A slíbila jsem si jednu věc. Každému, kdo mi projeví důvěru a svěří se mi se svým trápením, dám pocit bezpečí. Vyslechnu ho. A řeknu mu, že jeho pocity jsou v pořádku. Stanu se pro ostatní tím dospělým, kterého jsem já jako malá holka tak zoufale potřebovala.
Závěrečná výzva
Byli jste i vy v dětství za své pocity trestáni nálepkami? Pokud se chcete podělit o svůj příběh o tom, jak jste se naučili znovu věřit svým emocím, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše slova mohou být přesně to, co někdo jiný potřebuje slyšet.
