Článek
Kdybyste potkali moji tchyni, paní Jarmilu, okamžitě byste si ji zamilovali. Je to žena plná energie, smíchu a hlavně příběhů. Příběhů o Radkově úžasném dětství. O tom, jak byl „Radeček vždycky tak samostatný“. Jak si sám hrál, sám se učil, jak byl vlastně takový malý dospělý, který nikdy nic nepotřeboval.
A já jí roky věřila. Věřila jsem tomu obrazu soběstačného dítěte, protože jsem milovala muže, který z něj vyrostl. Tedy, myslela jsem si, že ho miluju. Teď už vím, že jsem milovala jen tu skořápku, kterou si kolem sebe za ty roky postavil.
Postupně mi to začalo docházet. Ta jeho neschopnost mluvit o pocitech. Ta podivná pasivita, kdy nedokázal udělat rozhodnutí ohledně naší společné budoucnosti. Ta prázdnota v jeho očích, když jsem se ho zeptala, z čeho má radost. Něco nehrálo. Ten obraz dokonalého dětství a ten smutný, ztracený muž přede mnou… to nešlo dohromady.
A tak jsem se začala ptát. Ne jeho matky. Jeho. Jemně, opatrně, po večerech u vína. „Učil tě někdo vařit?“ Ne. „Chodil s tebou táta hrát fotbal?“ Ne. „Povídal si s tebou někdo, když jsi byl smutný?“ Ne. „Jaké to bylo, vracet se ze školy do prázdného bytu?“ A on jen pokrčil rameny: „Normální. Byl jsem ‚klíčové dítě‘, jako všichni.“
Ale nebylo to normální. Společně jsme z těch střípků poskládali obraz hlubokého citového a fyzického zanedbávání. Dítě, které bylo ponecháno samo sobě. Dítě, které se naučilo nic nechtít a nic nepotřebovat, protože vědělo, že by stejně nic nedostalo. Bylo to, jako bychom otevřeli Pandořinu skříňku.
Jenže pak přišel druhý, ještě větší šok. Když jsme tu pravdu konečně pojmenovali, Radek se na mě podíval a řekl: „Aha. Takže to bylo zanedbávání. No a co? Je mi to jedno.“ Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Je mu jedno, že jeho matka o jeho dětství neustále lže? Je mu jedno, že ho nechávali celé dny samotného? „Je mi to jedno,“ zopakoval.
A já teď chápu, že to není apatie. Je to jeho celoživotní obranný mechanismus. Jeho mozek, aby ho ochránil před nesnesitelnou bolestí té samoty, postavil kolem jeho srdce betonovou zeď. A na tu zeď napsal velkými písmeny: JE MI TO JEDNO. Je to jeho superschopnost, která mu pomohla přežít. Ta schopnost necítit.
Teď, když už má diagnózu, je ta zeď ještě vyšší. Může si to logicky odůvodnit. Ano, bylo to zanedbávání, ale mně už to neubližuje. Jenže já vidím, jak mu to ubližuje každý den. V jeho neschopnosti se radovat, v jeho strachu z intimity, v jeho prázdném pohledu.
Příští týden má první sezení u terapeuta. Souhlasil. Ne proto, že by cítil bolest, ale protože uznal, že „něco je asi objektivně špatně“. Je to logický krok, ne emocionální. A já se na něj dívám a vím, že ho čeká ta nejtěžší cesta ze všech. Cesta k té zdi. A já můžu jen doufat, že najde odvahu do ní udělat první trhlinu.
Odkryli jste i vy ve svém životě nebo ve vztahu pravdu, která byla dlouho skrytá? Bojujete s tím, jak se vyrovnat s minulostí, která vás zdánlivě ‚nebolí‘? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je cesta k uzdravení delší a složitější, než se zdá.
