Článek
Přátelství, která navážeme na vysoké škole, mají zvláštní kouzlo. Jsou to vztahy ukované během probdělých nocí nad skripty, na levném víně na kolejích a na společných snech o budoucnosti. S Evou jsme byly přesně takové kamarádky. Nebyly jsme nerozlučná dvojka, ale pojilo nás pevné pouto a vzájemný respekt. I po letech, kdy se naše životy vydaly jinými směry, jsme zůstaly v kontaktu. Proto, když mi přišla svatební pozvánka, měla jsem upřímnou, nefalšovanou radost.
Těšila jsem se na její velký den. Sledovala jsem její přípravy na sociálních sítích a byla jsem šťastná, že našla své štěstí. Samozřejmě jsem jí chtěla dát i hezký svatební dar. Nejsem zrovna člověk, který by se topil v penězích. Žiji sama v Praze, platím nemalý nájem a musím si dobře rozmýšlet každou větší investici. Nechtěla jsem ale koupit jen nějakou drobnost. Chtěla jsem, aby můj dar byl osobní, hodnotný a aby jim dělal radost.
Jejich seznam svatebních darů byl plný drahých věcí, které byly naprosto mimo mé finanční možnosti. Našla jsem tam ale jednu položku, která mě zaujala. Krásnou sadu českých křišťálových sklenic na víno. Nebyla to nejlevnější věc na seznamu, stála něco málo přes dva tisíce korun, ale přišla mi elegantní, vkusná a jako něco, co jim zůstane na památku. S dobrým pocitem jsem sklenice objednala a těšila se, až jim je předám.
Svatba byla nádherná, jako z pohádky. Eva byla překrásná nevěsta, její manžel se tvářil zamilovaně a celá atmosféra byla plná radosti a smíchu. Cítila jsem se skvěle a byla jsem hrdá, že mohu být součástí jejich štěstí. O pár týdnů později mi od Evy přišla zpráva, jestli bych se nestavila na malý „po-svatební brunch“, který pořádala pro své družičky a pár nejbližších kamarádek. Samozřejmě jsem souhlasila.
Sešly jsme se u ní v novém, krásně zařízeném bytě. Vzduchem se nesla vůně kávy a smích. Prohlížely jsme si fotky ze svatby, poslouchaly historky z líbánek a nálada byla uvolněná a přátelská. A pak se téma stočilo na svatební dary. Eva začala s nadšením popisovat, jaké úžasné věci dostali, a já jsem se usmívala a poslouchala.
V jednu chvíli se ale její tón změnil. Zvedla sklenku prosecca, teatrálně si odkašlala a řekla do pléna nepřirozeně hlasitým a jízlivým tónem: „Je ale vtipné, jak někteří lidé prostě koupí tu nejlevnější věc, co na seznamu zbyla, a mají pocit, že mají hotovo. Však vy víte, koho myslím.“ Její pohled na zlomek vteřiny sklouzl ke mně. V místnosti na okamžik zavládlo hrobové ticho.
V tu chvíli se mi do tváří nahrnula horkost. Cítila jsem směs studu, ponížení a vzteku. Bylo mi naprosto jasné, že ta jízlivá poznámka mířila přímo na mě. Všechny ostatní ženy v místnosti byly její družičky, které se složily na drahý kuchyňský robot. Já byla jediná „obyčejná“ kamarádka. Mohla jsem mlčet. Mohla jsem se zatnout a dělat, že se mě to netýká. Ale já jsem nechtěla.
S námahou jsem se donutila k úsměvu, který byl ale spíš křečovitým šklebem, a řekla jsem stejně hlasitě, aby mě všichni slyšeli: „No jo, Evi. Holt ne všechny z nás mají dva příjmy a fond na líbánky. Dala jsem dar od srdce a podle svých nejlepších možností.“ Ticho, které následovalo, bylo ještě horší než to předtím. Bylo tak husté, že by se dalo krájet.
Eva zrudla jako pivoňka. Rychle zamumlala, že to tak nemyslela a že samozřejmě nemluvila o mně. Ale škoda už byla napáchána. Všichni u stolu věděli, co se právě stalo. Atmosféra byla nenávratně zničená. Zbytek brunche byl napjatý a trapný. Omluvila jsem se, jakmile to bylo jen trochu možné, a s pocitem hořkosti jsem odešla.
Ještě ten den odpoledne mi od ní přišla textová zpráva. „Tohle jsi opravdu přehnala, Aleno. Znemožnila jsi mě před mými nejlepšími kamarádkami. Pokud jsi měla problém s tím, co jsem řekla, měla jsi mi to říct v soukromí, a ne dělat scény.“ Její slova mě znovu rozzuřila. Ta drzost! Ona mě poníží a já mám být ta, kdo se má chovat diskrétně?
Odpověděla jsem jí, že ona byla ta, kdo začal mluvit o darech na veřejnosti a kdo mě urazil. A že nebudu jen tiše sedět a usmívat se, když mě někdo shazuje. Od té doby se náš spor přenesl i mezi naše společné známé. Někteří si myslí, že jsem přehnaně reagovala a měla jsem si to nechat pro sebe. Jiní mi volali a říkali, že se Eva po svatbě chová povýšeně a že „to potřebovala slyšet“.
A tak tu teď v pátek sedím, probírám se prací, ale myšlenkami jsem stále na tom zpackaném brunchi. Znovu a znovu si v hlavě přehrávám tu scénu. Udělala jsem chybu? Měla jsem spolknout hrdost a zachovat zdání přátelství? Nebo jsem jen narýsovala hranici, kterou už dávno překročila ona?
Ta sada sklenic, kterou jsem vybírala s takovou péčí, mi teď připadá jako symbol našeho zničeného přátelství. Dívám se na telefon a přemýšlím, jestli jí mám napsat. Ale co? Mám se omluvit? Mám čekat na omluvu od ní? Nebo je tohle prostě konec jednoho dlouholetého přátelství, které neuneslo tíhu peněz a povýšenosti?
