Článek
Celou střední a vysokou jsem byla ten typ holky, co má jen kluka. Můj bývalý byl můj svět, můj nejlepší kamarád. Když jsme se po státnicích ošklivě rozešli, zhroutil se mi svět. Sbalila jsem si kufry a přestěhovala se do Prahy, abych začala znovu.
A tam jsem, přes inzerát na spolubydlení, našla Kateřinu. Byla to láska na první pohled. Platonická, samozřejmě. Katka se stala mou první opravdovou nejlepší kamarádkou.
Bydlely jsme spolu čtyři roky. Byly to ty nejlepší roky mého života. Noční rozhovory v kuchyni, společné večeře, mejdany. Téměř nikdy jsme se nehádaly. I když se pak odstěhovala ke svému příteli Jirkovi, naše přátelství zůstalo stejně silné. Píšeme si každý den, vidíme se každý týden. Je to můj člověk.
Jenže je tu problém. Anička.
Anička je Katčina nejlepší kamarádka. Jsou jako sestry, znají se od dvaceti. Jsou nerozlučná dvojka, pojem „Katka a Anička“.
A abych byla naprosto fér – Anička je skvělá. Je vtipná, chytrá, milá. Jsme dobré kamarádky, občas spolu zajdeme na kafe i bez Katky. Není mezi námi žádná rivalita, žádné drama jako z filmu Ženy sobě. Nikdy mi nedaly pocítit, že bych byla páté kolo u vozu.
Ale stejně… někdy mě přepadne takový hluboký smutek. Protože vím, že i když je Katka moje nejlepší kamarádka, já nejsem její. Její „jednička“ bude vždycky Anička.
Jsou to drobnosti. Když Katka řekne svému příteli „Ty jsi můj nejoblíbenější!“, on se smíchem odpoví: „Ne, to je přece Anička.“ Když mluvíme o budoucnosti a o svatbě, je naprosto jasné, že Katce půjde za svědkyni Anička.
A pak jsou tu ta tetování. My dvě s Katkou máme taky společné tetování. Malého, asi dvoucentimetrového knedlíka na kotníku, protože obě milujeme svíčkovou. Je to náš malý, hloupý vtip.
Katka s Aničkou mají taky společné tetování. Nádherné, propletené květiny, které jim zabírají skoro celou paži.
Připadám si strašně dětinsky, když mě to trápí. Mám skvělého přítele a vím, že pro něj jsem ta první a jediná. Mám spoustu dalších kamarádek. Ale tenhle pocit prostě nedokážu setřást.
Asi je to tím, že jsem nikdy nezažila to, co ony. Tu absolutní, vzájemnou sounáležitost nejlepšího přátelství, které se buduje v mládí.
Miluju je obě. Nikdy bych naše přátelství nevyměnila. Jen se musím nějak naučit žít s tím tichým smutkem, že pro tu nejdůležitější kamarádku v mém životě budu vždycky až ta druhá.
Zažili jste taky někdy v přátelství pocit, že jste ‚až na druhém místě‘? Jak jste se s tím vyrovnali? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy jsou ty nejsložitější vztahy ty platonické.
