Článek
Bylo to jedno z těch nekonečných, parných let na Jižní Moravě, kdy vzduch stál a slunce proměnilo všechno v troud. Bylo mi devět a svět pro mě nebyl zrovna přívětivé místo. Moji rodiče byli… přísní. Každá maličkost, jako zapomenutý hrnek na lince, končila křikem. Máma mi několikrát denně opakovala, že jsem neschopná a k ničemu. Byla jsem považovaná za „hodnou holčičku“, ale ve skutečnosti jsem byla jen vyděšená a submisivní. Dělala jsem, co se mi řeklo, abych se vyhnula problémům.
Toho léta k nám na pár týdnů přijela moje sestřenice Klára. Bylo jí čtrnáct a byla můj pravý opak – rebelka, která si z ničeho nedělala těžkou hlavu. Její rodiče doufali, že ji přísná ruka mých rodičů trochu srovná. Pro mě byla Klára jako závan čerstvého vzduchu. Poprvé v životě jsem směla jít ven bez dospělého.
Jednoho dne jsem přišla s nápadem. „Kláro, pojďme do lesa opéct si marshmallow,“ navrhla jsem. Ten nápad, ta vidina malého dobrodružství, byl opojný. Vzaly jsme si noviny, sirky, které Klára samozřejmě měla, a balíček sladkostí a zamířily do borového lesíka za naší vesnicí.
Našly jsme si plácek a na velkém plochém kameni jsme udělaly malý ohýnek. Opékaly jsme si marshmallow a já se cítila neuvěřitelně svobodně. Pak se ale probudila moje dětská zvědavost, tak dlouho potlačovaná strachem. Co se stane, když do ohně hodím tohle? A tamto? Do plamenů začalo létat suché listí, šišky, klacíky, cokoliv mi přišlo pod ruku.
Potom můj pohled padl na nízko visící větev borovice. „Hele, co udělá, když zapálíme jehličí přímo na stromě?“ zeptala jsem se. Klára, vždy pro každou špatnost, vytáhla zapalovač a škrtla. Malý chomáček jehličí se okamžitě vznítil a s praskáním shořel. Zírala jsem na to jako uhranutá. Bylo to fascinující.
Klára se zasmála a zapálila další, větší chomáč. Smály jsme se obě, když jsme sledovaly, jak se plamínek pomalu šíří po větvi. Jenže oheň se po chvíli neudusil. Naopak. Přeskočil na další větev.
Náš smích ustal. V tom úmorném vedru bylo všechno tak suché, že oheň postupoval neuvěřitelnou rychlostí. Z malého plamínku se během minuty stala hořící větev. A z hořící větve se stal hořící keř.
Klára začala panikařit. „Tohle je zlý, Veru, musíme pryč!“ křikla. Chytla mě za ruku a táhla mě pryč, k polní cestě na okraji lesa. Stály jsme tam, bez dechu, a jen sledovaly, jak se oheň šíří. Už to nebyl ohýnek. Byla to oranžová, nenasytná příšera.
„Musím zavolat hasiče,“ vydechla Klára a sáhla do kapsy pro mobil. „Ne!“ vykřikla jsem a chytla ji za ruku. „Prosím ne! Dostanu hrozný výprask! Zabijou mě!“ V hlavě mi běžely jen obrazy křičící matky a otcova rozzuřeného obličeje.
Klára zaváhala. Chtěla zavolat ještě několikrát, ale pokaždé jsem ji v panické hrůze zastavila. A tak jsme tam jen stály. Dvě malé, hloupé holky, které sledovaly, jak jejich chyba pohlcuje les.
Nakonec kouře bylo tolik, že si ho někdo všiml. Houkání sirén se blížilo. My jsme utekly domů a dělaly, že se nic nestalo.
Ten požár byl největší, jaký naše obec zažila za posledních 150 let. Museli evakuovat i sousední vesnici. Trvalo deset hodin, než ho stovky hasičů dostaly pod kontrolu. Nikdo naštěstí nezemřel, ale škody byly obrovské.
S Klárou jsme si přísahaly, že to nikdy nikomu neřekneme.
Dnes je mi jednadvacet. Mám dobrou práci v Brně, která vyžaduje bezúhonnost. Mám vlastní byt. Mám skvělého přítele, který mě učí, jak se zbavit té submisivní slupky, kterou mi rodiče vypěstovali. Mám život, o kterém se mi jako malé ani nesnilo.
A mám tajemství, které mě každý den sžírá zevnitř. Ta vina je jako fyzická tíha. Kdybych tehdy nechala Kláru zavolat na číslo 150, škody by byly minimální. Kdybych se tak strašně nebála trestu, nemusela shořet polovina lesa.
Nikdy se nepřiznám. Ztratila bych všechno. A tak píšu alespoň sem, v naději, že když to tajemství pošlu do světa, alespoň malý kousek té drtivé viny ze mě spadne.
Tíží i vás tajemství z minulosti, se kterým se nemáte komu svěřit? Někdy i anonymní sdílení může pomoci ulevit svědomí. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz.
