Článek
S Karlem jsme manželé už skoro třicet let. Posledních deset let jeho matku Věru prakticky nevídám a náš vztah je díky tomu přímo božský. Karel proti tomu nic nenamítá, protože když mu do života nekecá maminka, je z něj ten nejlepší chlap na světě. Ale kdysi, to jsem ještě byla naivní dvacítka s hlavou v oblacích, jsem se tak strašně snažila, aby mě měla ráda. Vařila jsem, uklízela, pořádala večírky. Každý mě měl rád. Jen ona ne.
Byla neuvěřitelně lstivá. Karel nikdy nepostřehl ty drobné nuance v jejím chování, ty jedovaté poznámky pronesené s úsměvem, to tiché opovržení v jejích očích. Když jsem se mu to snažila naznačit, díval se na mě jako na blázna. Vůbec nechápal, co se děje.
Týden po svatbě jsme odjeli na líbánky. Naši malou garsonku na Jižním Městě jsme si stihli sotva zabydlet. Klíče jsme nechali Věře, aby nám vybírala poštu. Když jsme se po týdnu vrátili, zažila jsem šok. Kompletně mi přerovnala celou kuchyň, v obýváku přestěhovala nábytek, a co bylo nejhorší – z ložnice vyhodila několik mých fotek a pár sošek. A přísahala bych, že mi prohrabala a vyhodila i část mého krajkového spodního prádla.
Rozbrečela jsem se. Karel byl na matku naštvaný, hned jí volal a jel za ní. Vrátil se s ohranou písničkou. Dokážete si ji představit? Věra přece nechápe, proč se zlobím! Chtěla nám JENOM pomoct! Vůbec nic zlého tím nemyslela! A samozřejmě u toho ronila krokodýlí slzy, takže Karel, který nikdy nezažil tenhle zákeřný ženský boj o teritorium, byl úplně zmatený. Řekl mi, že mi pomůže dát všechno zpátky. A pomohl, tedy až na kuchyň, tam to udělal ještě horší. Věra ho nenaučila ani namazat si chleba. Ale já jsem se tehdy naučila něco cenného. Vždycky, když provedla nějakou další špinavost, počkala si, až budeme samy, podívala se na mě a věnovala mi takový jedovatý úsměv s nepatrným kývnutím. Bylo to její tajné znamení, její způsob, jak mi dát najevo, že zase vyhrála.
Učila jsem se od té nejlepší. Věra byla pilířem místní komunity. Předsedkyně spolku zahrádkářů, organizátorka farních sbírek a na všechny, které „schválila“, se jenom usmívala. Teď je z Věry stará paní, ale její prohnanost se věkem jen vybrousila. Roli bezmocné stařenky hraje naprosto dokonale. Domů jí chodí pomáhat pečovatelky z charity, nosí jí obědy a čtou jí. Je to celé vlastně moc hezké.
Nedávno ale strávila týden v nemocnici. Karel dostal klíče od její řadovky na kraji města, aby jí zalil kytky a vybral schránku. A já… já jsem si udělala kopii. Samozřejmě bez Karlova vědomí. Měla jsem totiž plán. Vzala jsem si v práci „paragraf“ a zatímco Věra ležela ve špitále, já jsem se pustila do práce v jejím domě. Přeorganizovala jsem, tedy, uklidila jí kuchyň. Vyhodila jsem pár „rozbitých“ porcelánových hrnečků a dalších zbytečností. Fotky ze zdí jsem sundala a pečlivě je uložila na dno skříně v ložnici. Pak jsem přerovnala skříň s povlečením, botník a obě její koupelny. Obývák jsem naštěstí nechala skoro netknutý, nechtěla jsem, aby si Karel něčeho všiml.
V den, kdy měl Karel Věru vyzvednout z nemocnice, jsem mu velkoryse nabídla, že jí před příjezdem pomůžu dům uklidit. Byl překvapený, ale já jsem pronesla něco o tom, že staré křivdy se mají zapomenout. Vyluxovali jsme, vytřeli, všechno se lesklo čistotou. Jela jsem s Karlem pro Věru a seděla vzadu v autě jako ta nejhodnější snacha na světě. Když jsme dorazili, Věra okamžitě poznala, že je něco jinak. „Kde jsou moje fotky?“ vyjela. My s Karlem jsme na ni jen zmateně koukali. „Co tím myslíš, mami?“ „Ukradli jste mi fotky!“ křičela. „Proboha, Věro, ne,“ řekla jsem s hraným zděšením, „my jsme s Karlem jen uklízeli.“ Karel to potvrdil. Zeptala jsem se, jestli si dá čaj. „Drž se dál od mé kuchyně!“ zaječela a vřítila se tam sama. Ozval se další jekot. „Co jste to tady provedli?!“ Podívala jsem se na Karla s výrazem raněné laně.
Řekla jsem Karlovi, že moje přítomnost jeho maminku asi rozčiluje a že bych měla raději odejít. Karel, absolutně nechápající, proč se jeho matka chová jako smyslů zbavená, souhlasil. Vesele jsem tedy Věře oznámila, že už půjdu a ať mi Karel zavolá, až bude chtít vyzvednout. To bylo vše, co Karel slyšel. Stál ke mně zády. Neviděl, jak jsem se na Věru usmála. A jak jsem na ni kývla. Tím jejím typickým, jedovatým způsobem. Zrudla vzteky. Věděla to.
Cestou domů mi Karel vyprávěl, že ho matka obviňovala z neuvěřitelných věcí. Tehdy jsem to řekla: „Chudinka, asi už jí ta hlava neslouží. Vždyť je tak stará.“ Karel souhlasil. A víte, co je nejlepší? Já budu ta, kdo bude pomáhat vybírat, do kterého domova pro seniory Věra půjde. Budu hrát roli nápomocné a podporující snachy. Díky za lekci, Věro!
Máte i vy ve svém životě příběh o křivdě nebo sladké pomstě? Podělte se o něj! Pošlete mi své vyprávění na email pribehy.kral@seznam.cz a možná právě ten váš příběh vyberu pro příští vydání.
