Článek
Mám brigádu v jednom z těch obchodů s oblečením v nákupním centru. Je to práce jako každá jiná. Skládáte donekonečna ta samá trička, která zákazníci za pět minut zase rozhází, posloucháte příšernou hudbu a snažíte se ignorovat arogantní zákazníky. A nad vámi stojí manažer, který si myslí, že snědl všechnu moudrost světa. Ten náš, Karel, je přesně ten typ. Chlapík po čtyřicítce, který se voní lacinou kolínskou a jehož největší starostí je, aby všechno vypadalo dobře v tabulkách.
Jednoho dne si mě vzal stranou. „Aneto,“ začal tím svým důležitým tónem. „Všiml jsem si, že se moc neusmíváš. Měla by ses usmívat víc. Aby se zákazníci cítili vítaní.“ Podívala jsem se na něj. „Myslíte jako být na ně milejší?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ odpověděl. „Myslím doslova se víc usmívat. I když s nikým nemluvíš. Prostě jen měj na tváři úsměv.“ Zůstala jsem na něj jen zírat. To nemůže myslet vážně. Mám se osm hodin v kuse usmívat jako blázen, i když třeba jen rovnám džíny v regálu? Ale jeho výraz byl naprosto vážný. „Dobře, Karle,“ řekla jsem. „Chceš úsměvy? Budeš mít úsměvy.“
A tak začala moje malá, tichá pomsta. Po zbytek směny, a každou další směnu potom, jsem se usmívala. Ale nebyl to normální, milý úsměv. Byl to ten nejširší, nejkřečovitější a nejvíc nepřirozený úsměv, jakého jsem byla schopna. Úsměv s příliš mnoha zuby, který mi na tváři držel jako přibitý.
Usmívala jsem se, když jsem skládala svetry. Usmívala jsem se, když jsem zametala podlahu. Usmívala jsem se, když jsem nepříjemné paní oznamovala, že její velikost už nemáme. A hlavně, usmívala jsem se na zákazníky. Usmívala jsem se na ně tak intenzivně a upřeně, že jim to začalo být nepříjemné.
Netrvalo to dlouho a začaly přicházet reakce. Jeden pán se mě s obavami v hlase zeptal: „Slečno, jste v pořádku?“ Jiná paní se mě rovnou zeptala, jestli nejsem v nějaké sektě. A nejlepší to bylo s dětmi. Jedna malá holčička, kterou jsem s tím svým šíleným úsměvem vítala u kabinek, se rozplakala a utekla k mamince.
Brzy si mého nového „pracovního nasazení“ všimly i mé kolegyně. Nejdřív si myslely, že jsem se zbláznila. Ale když jsem jim vysvětlila, že jen plním nový příkaz od Karla, začaly se smát. A pak se ke mně přidaly.
Během pár dní se náš obchod proměnil v přehlídku strašidelných, usmívajících se manekýn. Všechny jsme chodily po place s těmi samými křečovitými, nepřirozenými úsměvy. Zákazníci z toho byli viditelně nervózní. Atmosféra v obchodě už nebyla „vítající“. Byla spíš jako z nějakého hororu.
Na konci týdne už to Karel nevydržel. Svolal si nás a vypadal opravdu naštvaně. „Holky, co to má znamenat?!“ zeptal se. „Musíte to trochu ztlumit. Děsíte mi zákazníky!“
Podívala jsem se na něj s tím nejsladším a nejnevinnějším úsměvem, jaký jsem dokázala. „Ale Karle,“ řekla jsem. „Já myslela, že jste říkal, že se máme usmívat víc?“
Zůstal na mě jen zírat. V jeho očích bylo vidět, jak mu došlo, že jsme ho přehrály jeho vlastní hrou. Věděl, že nemůže nic říct. Dostal přesně to, co chtěl. Jen nečekal, jaké to bude mít následky.
Beze slova jen mávl rukou a odešel do své kanceláře. A od toho dne už se o usmívání nikdy nikdo nezmínil. My jsme se vrátily ke svým normálním výrazům a v obchodě zase zavládl klid. Byla to ta nejlepší a nejzábavnější lekce, jakou jsme tomu našemu chytrému šéfovi mohly dát. A já jsem si potvrdila, že někdy je nejlepší způsob, jak bojovat s hloupostí, prostě ji poslechnout. Do posledního, děsivého úsměvu.
