Článek
Bydlím poblíž domova pro seniory, což znamená, že v mé oblasti je spousta starších lidí. A bohužel, často mám pocit, že si myslí, že mají právo komentovat a soudit životy všech kolem. Už jsem si vyslechla svůj díl nevyžádaných komentářů, nevrlých pohledů, protože jsem starší paní „nepomohla odnést nákup do auta“, i když sama sotva táhla ten svůj. Zvykla jsem si na to. Ale dnes nebyl můj den. Byla jsem unavená, v bolestech a toužila jsem jen po své posteli.
V obchodě jsem si do košíku naskládala svou lékárničku pro duši. Velký pytel popcornu, několik tabulek čokolády, colu, gumové medvídky. Jsem si vědoma, že to není zrovna nejzdravější výběr, ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem útěchu, ne přednášku o zdravé výživě. Když jsem stála ve frontě u pokladny, starší muž za mnou si začal hlasitě odkašlávat a nespokojeně si prohlížet obsah mého košíku.
„Slečno, to je váš celý nákup? Samý jed,“ pronesl dostatečně nahlas, aby to slyšeli i ostatní ve frontě. Snažila jsem se ho ignorovat, zírala jsem před sebe a doufala, že přestane. Nepřestal.
„Takovou hezkou mladou dívku by měla zajímat spíše zelenina,“ pokračoval ve své nevyžádané přednášce. „Cukr je jed. Tímhle si ničíte tělo. Víte, co to udělá s vašimi játry?“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Už jsem toho měla dost. Celý den bolesti a únavy, a teď tohle veřejné ponižování od naprosto cizího člověka. V hlavě se mi zrodil plán, inspirovaný příběhy, které jsem četla. Když nefunguje slušnost, možná zabere šok.
Otočila jsem se na něj. Nasadila jsem ten nejzmučenější a nejzoufalejší výraz, jakého jsem byla schopna. Nechala jsem, aby se mi do očí vehnaly slzy, což díky mé nemoci a vyčerpání nebylo tak těžké. Podívala jsem se tomu muži zpříma do očí.
Můj hlas se třásl, když jsem pronesla: „Včera mi zemřel tatínek.“
Nechala jsem tu větu viset ve vzduchu. Výraz na jeho tváři se okamžitě změnil ze samolibého na naprosto šokovaný.
Pak jsem dodala poslední, tichou ránu: „Odpusťte mi, prosím, že truchlím způsobem, který zrovna vy neschvalujete.“
Okamžitě zmlkl. Jeho tvář byla k nezaplacení. Začal koktat, omlouvat se, říkat, že to nevěděl. Já jsem se ale otočila zpět k pokladní, s klidem zaplatila za svůj nákup a s hlavou vztyčenou jsem odešla z obchodu.
Můj táta mimochodem není mrtvý. Když jsem mu ten příběh později volala, smál se, až se za břicho popadal, a řekl, že je na mě pyšný.
Cítím se trochu provinile za tu lež. Ale ten pocit zadostiučinění, když jsem viděla ten šok v očích toho muže, byl k nezaplacení.
Možná se příště zamyslí, než začne soudit a poučovat cizí lidi na veřejnosti.
I když, upřímně, pochybuji o tom.
Ale já jsem si alespoň ten den mohla v klidu sníst svou čokoládu.
