Článek
S přítelem Petrem jsme se zrovna přestěhovali do našeho prvního společného bytu. Bylo to úžasné. Po týdnech malování a stěhování krabic jsme si konečně koupili novou, velkou manželskou postel. Byla to pro nás velká investice a těšili jsme se jako malé děti na první noc v našem novém hnízdečku. Netušila jsem, že se tato noc změní v bizarní noční můru, která otřese celým naším vztahem. A to všechno kvůli jedné loužičce.
Uprostřed noci mě probudil divný, vlhký pocit pod rukou a ramenem. Byla jsem rozespalá a zmatená. Petr vedle mě nebyl, slyšela jsem, jak v koupelně spláchl záchod. Když se vrátil, posadila jsem se a zeptala jsem se ho, jestli v posteli něco nevylil nebo jestli neví, proč je prostěradlo mokré. On se na mě podíval a s naprosto klidným výrazem řekl: „Jo, asi jsem se počůral.“
Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. To nemůže myslet vážně. „Počkej, ty si děláš legraci, že jo?“ zeptala jsem se znovu. On jen pokrčil rameny. „Asi se mi zdálo, že jsem na záchodě, a prostě jsem se počůral doopravdy.“ Mluvil o tom, jako by si zrovna vzpomněl, že zapomněl koupit rohlíky. Žádný stud, žádná panika, prostě nic.
Byla jsem v šoku, ale snažila jsem se to brát s nadhledem. Nehody se stávají. „Dobře, tak běž prosím tě pro nějaké hadry a čisticí prostředek, ať to hned uklidíme,“ řekla jsem mu a snažila jsem se vstát z postele, abych se nedotýkala mokrého fleku. Ale jeho další reakce mi vyrazila dech. „Ale prosím tě, to je v pohodě,“ zamumlal a chtěl si zase lehnout.
„Jak jako v pohodě?“ nechápala jsem. „Vždyť jsi právě počůral naši úplně novou matraci! Musíme to hned vyčistit, jinak tam zůstane flek a bude to smrdět!“ Ale on se jen líně natáhl pro ručník, který ležel na křesle. Hodil ho na mokré místo v posteli, lehl si na svou suchou polovinu a přikryl se peřinou se slovy, že to uklidí ráno.
V tu chvíli se ve mně vařila krev. Jeho naprostá lhostejnost a lenost mě rozzuřily. „To si děláš srandu?!“ křikla jsem na něj a strhla jsem z něj peřinu. „Já nebudu spát v posteli, kde je louže chcanků! To snad není fér, abych tohle musela snášet!“ Jeho reakce mě ale dorazila úplně.
„Prosím tě, vždyť se nic neděje, zbytečně to hrotíš,“ řekl mi podrážděně. „Ráno to vyčistím, tak proč děláš takové divadlo?“ Jeho klid a to, že ze mě dělal hysterku, pro mě byla poslední kapka. Cítila jsem se ponížená a nerespektovaná. Nešlo už jen o tu nehodu, ale o jeho přístup.
Už jsem se s ním dál nehádala. Místo toho jsem začala jednat. Strhala jsem z postele celé povlečení – prostěradlo, peřiny i polštáře. Všechno jsem to zmuchlala do jedné velké koule, hodila mu to do náruče a řekla jsem mu: „Fajn, tak když je to v pohodě, tak si v tom spi. Ale na gauči.“
Zůstal na mě zírat, jako bych se zbláznila. Ale já jsem byla rozhodnutá. Vzala jsem si svou peřinu, která byla naštěstí suchá, a lehla jsem si zpátky na holou matraci. On tam ještě chvíli stál, pak si něco pro sebe zamumlal a uraženě odkráčel do obýváku. Konečně bylo ticho a já jsem se snažila znovu usnout, i když se mi v hlavě honily tisíce myšlenek.
Asi po deseti minutách se ale ozvalo tiché zaklepání na dveře ložnice. Otevřela jsem a ve dveřích stál Petr s tou hromadou počůraného povlečení v náručí. „Můžu dostat jinou deku?“ zeptal se. „Tahle, co jsi mi dala, smrdí močí.“
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet. Jeho naprostá nechápavost byla neuvěřitelná. Stěžoval si, že deka, kterou jsem po něm hodila, smrdí, ale spát v posteli vedle obrovského mokrého fleku mu přišlo úplně v pořádku.
„Ne, nemůžeš,“ odpověděla jsem ledově a zavřela jsem mu dveře před nosem. Zbytek noci strávil na gauči a já sama v naší nové, i když trochu zneuctěné, posteli. Ráno to sice uklidil, ale atmosféra mezi námi je od té noci na bodu mrazu. A já si nejsem jistá, jestli chci žít s mužem, pro kterého je normální hodit na problém ručník a tvářit se, že neexistuje.
