Článek
S manželem Michalem jsme se vzali před rokem a náš život byl plný radostného očekávání. Mluvili jsme o tom, že s dětmi pár let počkáme, abychom si upevnili vztah a trochu se finančně zajistili. Nebyli jsme si jistí, jestli jsme už připraveni na tak obrovskou zodpovědnost. Osud to ale zařídil jinak a já jsem neplánovaně otěhotněla. Po počátečním šoku jsme se ale oba začali na naše miminko neskutečně těšit a rozhodli se, že budeme těmi nejlepšími rodiči na světě.
Před měsícem se nám narodil náš krásný chlapeček. Chtěla jsem počkat pár týdnů, než pozveme na návštěvu širší rodinu, abychom se s malým sžili. Minulý víkend jsme tedy konečně uspořádali malé setkání. Pozvala jsem manželovy rodiče, bratra a také jeho sestru Pavlu. Věděla jsem, že Pavla se s manželem už tři roky marně snaží o miminko, a snažila jsem se být co nejvíce citlivá.
Jakmile Pavla dorazila, okamžitě si vzala mého syna do náruče. Její pohled byl plný obdivu, ale zároveň něčeho jiného, co jsem nedokázala pojmenovat. Byla jím naprosto posedlá, chovala si ho, pusinkovala a ignorovala všechny ostatní v místnosti. Zpočátku mi to přišlo milé.
Problém nastal, když malý začal plakat, protože měl hlad. Chtěla jsem si ho vzít, abych ho nakojila. Pavla ho ale pevněji stiskla a nechtěla mi ho dát. „Ještě chviličku,“ řekla, „vždyť je tak klidný u mě.“ Když jsem trvala na svém, neochotně mi ho podala a začala mi dávat nevyžádané rady. „Držíš ho správně? Nechceš jiný polštář?“
Zdvořile, ale pevně jsem jí poděkovala a řekla, že to zvládnu. Uraženě si odfrkla a prohodila pasivně-agresivní poznámku: „Aha, takže někdo, kdo ani nechtěl děti, to má najednou pod kontrolou.“
Ta věta mě zarazila. „Prosím?“ zeptala jsem se.
A tehdy to řekla. Podívala se na mě s podivným, intenzivním výrazem v očích. „No, jen jsem si říkala… když já se snažím tak dlouho a nejde to… a vy jste ani nebyli úplně připravení… možná bych ti mohla ulehčit. Mohla bych si ho vzít k sobě.“
V místnosti nastalo hrobové ticho. Zírala jsem na ni v naprostém šoku. To nemohla myslet vážně. Ale její pohled byl smrtelně vážný. Právě mi navrhla, abych jí dala své vlastní dítě.
V tu chvíli se ve mně probudil mateřský instinkt a vztek. „Jsi blázen?!“ vykřikla jsem. „Vypadni! Okamžitě vypadni z mého domu!“
Byla jsem v šoku a znechucená, že něco takového vůbec vypustila z úst. Můj manžel si s ní později promluvil a zeptal se jí, proč by si něco takového vůbec myslela. Odpověděla mu, že „není fér“, že ona se snaží tři roky a my jsme ani nechtěli našeho syna a otěhotněli jsme. Řekl jí, ať už nikdy nic takového neříká, ani v blízkosti našeho syna. Jeho matka, moje tchyně, se celou situaci snažila zlehčit tím, že to byl jen „hloupý vtip“. Ale kdo vtipkuje o něčem takovém?
Teď jsem s malým doma a bojím se. Můj manžel se mnou mluvil o instalaci kamer a výměně zámků a řekl, že pokud je to to, co mě uklidní, zítra se do toho pustí. Pavla nebude v blízkosti mého syna sama ještě hodně dlouho. Beru to velmi vážně.
Ta událost mi otevřela oči. Pod pláštíkem rodinné lásky se může skrývat závist a posedlost tak temná, že si ji člověk ani nedokáže představit. A já teď vím, že musím svého syna chránit za každou cenu. I před vlastní rodinou.
