Článek
Jmenuju se Marek a Lenku znám už několik let, od prvního ročníku na vysoké. Po nehodě ve čtrnácti letech je na vozíku. Jak sama říká, jsem její první skutečný přítel. Lidé se s ní nikdy moc nechtěli bavit. My jsme si sedli okamžitě. Stali se z nás nejlepší kamarádi.
Její rodina je přehnaně ochranářská, ale mně naprosto důvěřují. Nikdy jsem se na ni nedíval jako na ženu v sexuálním smyslu. Byla pro mě spíš jako sestřenice. Nikdy mě nenapadlo, že bychom spolu mohli chodit. Miluju trávit s ní čas, být její nejlepší přítel, ten, komu může věřit.
Včera jsme oba odevzdali diplomovou práci. Byli jsme konečně volní. Zeptal jsem se jí, jestli to nechce oslavit. Vyzvedl jsem ji, jeli jsme ke mně, objednali si pizzu, dali si pár piv. Často u mě takhle přespává na gauči, většinou když se spolu učíme.
Ten večer byl ale jiný. Byla mnohem kontaktnější, pořád mě držela za ruku. A pak, slovo dalo slovo, a my jsme se spolu vyspali v mé posteli.
Bylo to skvělé. Ale ta úroveň intimity, to spojení… to bylo něco, co jsem nikdy v životě nezažil. Bylo to úžasné.
Když jsme po všem leželi, řekla mi, že to bylo její poprvé v životě. A že je ráda, že to bylo s tím pravým. Usnuli jsme v objetí. Ráno, když jsem ji vezl domů, políbila mě a řekla, že je tak ráda, že se to včera konečně stalo.
Jsem z toho přemožený. Na jednu stranu ji určitě miluju a ten večer mi připadal naprosto správný. Ale na druhou stranu se nemůžu zbavit drtivého pocitu viny.
Mám pocit, že ji zneužívám.
Protože je kvůli svému handicapu víceméně izolovaná od světa, já jsem její jediný blízký člověk. Co když se mi takhle otevřela ne proto, že jsem ten pravý, nebo že si to zasloužím, ale prostě proto, že jsem jediná možnost?
Nevím, co mám dělat. Jsou mé myšlenky oprávněné? Nebo jen příliš přemýšlím a kazím něco, co by mohlo být krásné?
Stalo se vám někdy, že se hluboké přátelství přehouplo v něco víc? Jak jste se vyrovnali s pochybnostmi a nejistotou? Podělte se o své příběhy a myšlenky na e-mailové adrese pribehy.kral@seznam.cz.
