Článek
Ten den, kdy se to všechno sesypalo, si pamatuju dodnes. Matka si našla nového přítele, chlápka, kterýmu jsem od první chvíle překážel. V den mých osmnáctých narozenin mi sbalila tašku s pár tričky, dala mi do ruky pětistovku a řekla, že je čas, abych se postavil na vlastní nohy. Stál jsem před panelákem na brněnském sídlišti, kde jsem celý život žil, a najednou jsem neměl kam jít.
První noci byly peklo. Spával jsem na hlavním nádraží, schoulený na lavičce, a snažil se být neviditelný. Zima zalézala pod nehty a hlad byl tak všudypřítomný, že jsem po pár dnech přestal vnímat cokoliv jiného. Žebral jsem, ale kdo by dal peníze mladému, zdravě vypadajícímu klukovi? Pro lidi jsem byl jenom další feťák nebo flákač.
Právě tehdy jsem pochopil, jak hluboko člověk může klesnout. Zoufalství vás donutí dělat věci, které byste si nikdy nepředstavili. Pro mě to přišlo v podobě staršího, dobře oblečeného muže. Viděl, jak se třesu zimou. Nekoupil mi jídlo. Místo toho mi nabídl noc v teple jeho bytu a možnost se osprchovat. Cena byla jasná, i když ji neřekl nahlas.
V tu chvíli jsem necítil nic. Žádné ponížení, žádný strach. Jen prázdnotu a touhu po horké sprše. Ten večer jsem poprvé prodal své tělo. A pak znovu. A znovu. Bylo to šest měsíců absolutního pekla, které mi vypálilo díru do duše.
Stal se z toho můj způsob přežití. Peníze na jídlo, na nocleh v levné ubytovně, kde jsem se mohl alespoň zamknout. Pamatuju si, jak jsem si občas cynicky představoval, co by na to řekli kluci z učňáku. Asi by mě poplácali po zádech, jakej jsem kanec. Nechápali by, že každý dotyk cizího člověka, každý prodejný úsměv, byl jako další střep, který se mi zarýval do srdce.
Každý den jsem se díval do zrcadla v ošuntělých koupelnách a nenáviděl jsem toho kluka, kterého jsem tam viděl. Plakal jsem a říkal si, že už nikdy nebudu schopen nikoho milovat. Jak by taky mohl? Člověk, který nedokáže vydělat ani na blbý párek v rohlíku, přece nemůže myslet na lásku.
Sex s někým, koho nemilujete, koho vlastně ani nechcete, je ta nejhorší forma mučení. Je to pocit, jako byste opustili vlastní tělo a jen z dálky sledovali, jak ho někdo používá. Jak ho špiní. Bylo to ponižující, srdcervoucí a každý den jsem si přál, abych prostě zmizel.
Jednoho dne se ale něco zlomilo. Seděl jsem na lavičce, počítal drobné a přemýšlel, jestli si koupím večeři, nebo zkusím štěstí na automatech v nonstopu. Přisedl si ke mně starší chlapík v montérkách, dal si pivo a jen tak se zeptal, co tu dělám. Poprvé po půl roce se mě někdo zeptal jako člověka.
Vyklopil jsem mu to. Ne úplně všechno, ale řekl jsem mu, že nemám práci ani střechu nad hlavou. Jen pokýval hlavou a řekl, že zrovna hledají někoho do skladu u nich ve firmě. Nic extra, jen tahání krabic, ale za peníze a se smlouvou. Byl to můj záchranný kruh.
Dnes je to sedm let. Mám malý byt, stabilní práci a přítelkyni, Evu. Je to ta nejlepší žena na světě a miluje mě. Jenže ty stíny minulosti jsou dlouhé. Pokaždé, když se chceme milovat, začne v mé hlavě ten samý kolotoč.
Musím sám sebe hodiny přesvědčovat, že mě chce, protože jsem to já. Že netouží po mém těle, ale po mně. Že její doteky jsou upřímné a plné lásky, ne vypočítavosti. Je to vyčerpávající proces, který ona naštěstí nechápe. Neví nic. A já se bojím, že kdybych jí to řekl, dívala by se na mě stejně, jako jsem se na sebe tehdy díval já v tom zrcadle. S odporem.
A tak každý den bojuju svůj tichý boj. Boj o to, abych se naučil znovu přijímat lásku. Boj o to, abych si odpustil to, co jsem musel udělat, abych přežil.
Máte i vy příběh, se kterým se chcete svěřit ostatním čtenářům? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a možná právě ten váš zveřejním jako další.
