Článek
O víkendech si přivydělávám hlídáním dětí. Mám jednu klientku, se kterou jsem už dávno měla přestat spolupracovat, ale její děti jsou zlaté a jsou to snadno vydělané peníze. Tedy, byly by, kdyby jejich matka měla alespoň špetku zodpovědnosti.
Její největší problém je čas. Nikdy nechodí domů včas. Zpočátku mi ani neříkala, kdy se vrátí. Šla jsem hlídat, aby si mohla zajít na „brunch“, a ona se vrátila v sedm večer. Celý můj den byl pryč. Po několika stížnostech mi začala dávat časy, ale nikdy je nedodržela. Prostě se neozvala a nepřišla.
Minulou sobotu jsem k ní přišla v šest večer. Měla se vrátit v devět. Výslovně jsem jí řekla, že musí přijít včas, protože mám domluvenou akci s přáteli. Dokonce jsem se u ní po uspání dětí chystala na svou vlastní party. Slibovala hory doly.
Samozřejmě, v devět večer nikde nebyla. Volám, nic. Píšu, nic. Uběhla další hodina. Ticho po pěšině. Moje plány byly v troskách, ale hlavně ve mně narůstal vztek a únava. O půlnoci, tři hodiny po domluveném návratu, mi došla trpělivost.
Nahrála jsem jí vzkaz do hlasové schránky a poslala textovku s jasným zněním: pokud do hodiny nebude doma, budu její děti považovat za opuštěné a volám policii. O půl hodiny později jsem jí zkusila zavolat znovu. Telefon to típnul po druhém zazvonění. Poslala jsem další zprávu a viděla jsem, že si ji přečetla. Žádná odpověď.
Kdyby napsala jedinou zprávu: „Hele, zdržím se, vrátím se o půlnoci,“ zůstala bych. Ale tohle ticho byla poslední kapka. Neznám nikoho z její rodiny ani otce dětí, neměla jsem komu jinému zavolat. Počkala jsem ještě patnáct minut po uplynutí mého ultimáta a pak jsem zavolala na městskou policii.
Přijeli, já jim ukázala naši konverzaci s jasně domluveným časem návratu v devět. Sami se ji snažili kontaktovat, ale marně. Řekli mi, že můžu jít, a spící děti odvezli na služebnu. Šla jsem domů a padla do postele.
Ve tři ráno mě probudil zběsilý telefonát. Byla to ona. Kde jsou děti? Proč tam nejsem? „Dodržela jsem, co jsem řekla. Zkus policii,“ odpověděla jsem a zavěsila.
Druhý den mi od ní přišel elaborát plný nadávek. Policie zavolala otci dětí a na ni si teď posvítí OSPOD. Nazvala mě všemi jmény pod sluncem. Byla jsem přesvědčená, že jsem v právu, dokud jsem o tom neřekla kamarádce, která má děti.
Ta mi řekla, že jsem měla prostě počkat a už nikdy pro ni nepracovat. Zeptala se mě, jestli mi to ponížení stálo za to, aby ta žena možná přišla o děti. A já teď nevím. Byla to malicherná pomsta, nebo jediná správná věc, kterou dospělý člověk v takové situaci mohl udělat?
Byla Anetina reakce přehnaná, nebo to byla jediná možnost, jak dát nezodpovědné matce lekci? A kde končí práce chůvy a začíná zodpovědnost za opuštěné děti? Podělte se o svůj pohled na věc na pribehy.kral@seznam.cz.
