Článek
Všechno začne úplnou banalitou. Přítel nemůže najít klíče od auta a frustrovaně si povzdechne. Nebo se zamračí na účet za elektřinu. Normální, lidská reakce na drobný problém. Jenže v tu chvíli se ve mně něco přepne. Srdce mi začne bušit jako splašené, nemůžu se nadechnout a do očí se mi derou slzy. Cítím jenom drtivou vinu a paniku. Je to moje chyba. Všechno je moje chyba.
Můj přítel, zlatý člověk, už ví. Přestane hledat klíče, obejme mě a tiše čeká, dokud se bouře v mé hlavě nepřežene. Dokud zase nezačnu normálně dýchat. A já se strašně stydím, protože vím, že jeho frustrace neměla nic společného se mnou. Každý má přece právo se občas naštvat. Jenže můj nervový systém to nechápe.
Došlo mi to teprve nedávno. Asi za to může to covidové šílenství a vyhazov z práce, který mi dal až moc času na přemýšlení. Najednou se začaly vynořovat vzpomínky, které jsem léta držela pod pokličkou. Obrazy, které všechno vysvětlily.
Je mi šest. Rozbila jsem si koleno a běžím s pláčem za mámou. Čekám pofoukání, objetí. Místo toho se na mě podívá s unavenou zlostí. „Přestaň fňukat, nic to není. Nedělej pořád takové divadlo.“ Ta slova bodají víc než kamínky v rozbité kůži na koleni.
Je mi devět. Dostala jsem špatnou známku z matematiky a bojím se to říct doma. Nakonec to ze sebe se slzami v očích vysoukám. Máma si mě ani nevyslechne. Zvedne se, práskne dveřmi od ložnice a zamkne se. Slyším, jak klíč v zámku zachrastí. A já zůstanu stát sama v chodbě s pocitem, že můj smutek je něco odporného. Něco, před čím se musí utíkat a zamykat.
Tohle se opakovalo pořád dokola. Můj pláč, můj strach, moje úzkost se nikdy nesetkaly s útěchou. Jen se zlobou, frustrací a odmítnutím. Jako malá jsem se naučila děsivou rovnici: Můj smutek = mámina zlost = já jsem špatná a zasloužím si být opuštěná.
A tenhle program, vypálený do mé dětské duše, se teď automaticky spouští v mém dospělém vztahu. Moje tělo reaguje na partnerovo zamračení stejně, jako reagovalo na máminy zamčené dveře. Panikou. Hrůzou z opuštění. Můj mozek ví, že přítel by mi nikdy neublížil, ale tělo si pamatuje.
Strašně moc chci tenhle vzorec zlomit. Chci být schopná vidět naštvaného partnera a nepropadnout se do pekla vlastních úzkostí. Terapie je teď pro mě bohužel finančně nedostupná. A tak o tom alespoň přemýšlím a snažím se pochopit. Snad je to první krok. Uvědomit si, že ta hrůza ve skutečnosti nepatří jemu. Patří té malé holce, co stála sama a bezradně na chodbě.
Zažili jste ve svém dětství něco, co ovlivňuje vaše vztahy dodnes? Napište mi. Sdílená bolest je poloviční bolest. Váš příběh můžete poslat na pribehy.kral@seznam.cz.
Zdroje
