Článek
V lednu tohoto roku mi náhle zemřela starší sestra. Náš vztah byl, mírně řečeno, komplikovaný. Nedávno se po letech vrátila bydlet k nám domů, k tátovi a ke mně, a staré rány a neshody mezi námi znovu ožily. Bylo to období plné tichého napětí a nevyřčených výčitek. Táta ji našel mrtvou v jejím pokoji, když se vrátil z pracovní cesty. Bylo to asi patnáct hodin poté, co zemřela.
Ten den, ten poslední den, jsem byla dole v obývacím pokoji. Zavolala mi z ložnice nahoře, její hlas zněl v telefonu slabě a unaveně. „Aničko, prosím, přinesla bys mi vodu? Je mi nějak slabo.“ V tu chvíli mi to nedošlo. Byla jsem uprostřed své práce a podrážděná z našeho napjatého soužití. Myslela jsem si, že je to jen další z jejích způsobů, jak na sebe upoutat pozornost.
„Prosím tě, dojdi si pro ni sama. Jsem zaneprázdněná,“ odsekla jsem do telefonu a zavěsila. Netušila jsem, a nikdy si nepřestanu vyčítat, že v tu chvíli aktivně umírala. Ta slabost v jejím hlase nebyla přetvářka. Byl to začátek konce.
Příčinou smrti bylo masivní, náhle prasklé mozkové aneurysma. Lékaři nám později vysvětlili, že i kdybychom ji našli v tu chvíli, kdy mi volala, šance na záchranu by byla prakticky nulová. Její osud byl v tu chvíli už zpečetěn. Tato informace je pro mě jediným záchranným lanem v moři viny, ve kterém se topím.
Právě kvůli této drsné realitě jsem si v hlavě vytvořila myšlenku, která se může zdát hrozná, ale která mi pomáhá přežít. Jsem ráda, že jsem ji nenašla dříve.
Vím, jak to zní. Ale zkuste si to představit. Kdybych jí tu vodu přinesla, našla bych ji v jejím umírajícím stavu. Zpanikařila bych. Zavolala bych záchranku. Náš dům by se naplnil chaosem, sirénami, cizími lidmi, kteří by se ji marně snažili zachránit.
Její poslední okamžiky by nebyly v tichu jejího pokoje. Byly by plné strachu, zmatku a bolesti, obklopené cizinci v uniformách. Její poslední myšlenky by nebyly její vlastní, ale byly by přerušeny chaosem a marnou snahou o záchranu, která by stejně nepřišla.
Místo toho zemřela v tichu svého pokoje. Možná jí hrála hudba. Byla ve svém vlastním tichu, sama se svými posledními myšlenkami. A i když je to hrozná útěcha, je to jediná, kterou mám. Myšlenka, že i když jsem jí v jejích posledních chvílích nepomohla, možná jsem jí nevědomky dopřála klidnější a důstojnější odchod.
Každý den se s tím vyrovnávám. Přeji si, abych s ní mohla prožít celý život znovu, jinak a lépe.
Přeji si, aby moje poslední slova k ní nebyla tak ošklivá a plná hněvu.
Děkuji, že jste si vyslechli můj příběh.
