Článek
Když se řekne „rozmazlené, ochraňované dítě“, většina lidí si představí helikoptérové rodiče, kteří svému potomkovi plánují každou minutu a kontrolují každý krok. Já jsem pravý opak. Moji rodiče byli tak „hands-off“, že si občas ani nevšimli, že existuju. Neměla jsem večerku, nikdo neřešil mé známky, nikdo se neptal, kam jdu. Strávila jsem celé dospívání zavřená v pokoji a hnijící u počítače.
A přesto, a to je na tom to nejděsivější, jsem byla zároveň extrémně ochraňovaná. Byla to ta nejzáludnější forma ochrany. Nechránili mě před nebezpečím, ale před životem samotným. Před jakoukoliv formou nepohodlí, stresu nebo zodpovědnosti.
Bylo ti třeba objednat se k zubaři? „Nech to být, Aničko, máma tě objedná.“ Měla jsi mít ve škole referát, ze kterého jsi byla nervózní? „Tak tam nemusíš jít, napíšu ti omluvenku. Klidně zůstaň doma celý týden.“ Nechtělo se ti dělat autoškolu, protože ses bála řídit? „To nevadí, řidičák si uděláš, až budeš chtít. Nějak to vyřešíš.“
Vrcholem všeho bylo, když jsem se na střední málem vykašlala na školu. Hrozil mi vyhazov. A reakce mé mámy? Žádná přednáška, žádné následky. Šla do školy a všechny moje problémy „vyžehlila“ u třídní profesorky.
Naučili mě tím tu nejhorší možnou lekci: nemusíš se snažit, nemusíš být kompetentní, nemusíš čelit problémům. Vždycky přijde někdo a uklidí to za tebe. Odstraní překážku z cesty, abys mohla dál pohodlně sedět ve své kleci.
Dali mi všechno pro pohodlný život v přítomnosti. Ale nedali mi absolutně nic pro život v budoucnosti.
Teď je mi třiadvacet. Jsem v reálném světě a ten mě děsí. Nevím, jak řešit konflikty. Nevím, jak se motivovat. Nevím, jak se vyrovnat se stresem, protože jsem se mu vždycky mohla vyhnout. Moje schopnost řešit problémy je na úrovni desetiletého dítěte. Každý dopis z úřadu, každý telefonát na neznámé číslo, každá nečekaná výzva ve mně spouští paniku.
Měla bych být vděčná za tak „snadný“ život. Ale nejsem. Cítím jen vztek a bezmoc. Protože snadný život není vždycky ten nejlepší. A ten můj byl tak snadný, až mě úplně ochromil. Moji rodiče mě nechránili před světem. Chránili mě před tím, abych se naučila v tom světě žít. A to je možná ta nejkrutější forma zanedbávání ze všech.
Byla i vaše výchova plná paradoxů, které vás teď v dospělosti matou? Máte příběh o tom, jak vám ‚snadný život‘ ve skutečnosti zkomplikoval ten současný? Podělte se o něj na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší pochopit, že nám nejvíce ublížila právě ta ‚pomoc‘.
